Publikováno: 17.05.2012

Lorna Adams, Jižní Súdán, LeerBLOG Z JIŽNÍHO SÚDÁNU: Zocelená žena 2 – Mrtví a uzdravení.

Lorna Adams je kanadská praktická lékařka, která se nedávno vrátila z mise Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu, kde si psala blog. Dříve pracovala v Malawi, Ghaně, Sierra Leone a v Zimbabwe. Toto byla její první mise s Lékaři bez hranic. Má tři dospělé děti, které s láskou podporují častá zmizení jejich matky...

Dnes jsem přemýšlela o tom, jak hluboce mě tato práce proměnila. Myslím, že je to dobře, ale nejsem si tím jistá. Za jeden den jsem prohlásila tři lidi za mrtvé.

První bylo dítě, holčička, která byla z porodního oddělení okamžitě přesunuta ke mně na oddělení intenzivní péče, protože byla hrozně nemocná. Sestra ve službě mi řekla, že máme nového pacienta, a já se na ni šla podívat.

Čerstvá maminka seděla na posteli s uzlíkem v klíně. Usmála jsem se na matku, ona se usmála zpátky a já odbalila dítě. Byla ještě teplá, ale už po smrti. Neměla žádný puls. Stále jsem poslouchala a pak se podívala na její matku a řekla „Malish, malish…“ – Je mi to líto. Zemřela během cesty z pohotovostního oddělení. Je to pouhých 50 metrů... Pak jsem vstala a šla se podívat na dalšího pacienta.

Ten den jsem pracovala dlouhé hodiny a za mrtvé prohlásila ještě další dva lidi. Jedním z nich byl chlapec, který se chtěl ve čtyřicetistupňových vedrech trochu zchladit a utopil se v malém jezírku zbylém z minulého období dešťů. Posledním byl voják zraněný v přestřelce. Při operaci jsme se snažili napravit děsivé škody, které na lidském těle napáchají zblízka vystřelené kulky z automatické zbraně, ale bohužel zemřel. Byla u toho celá jeho rodina. Ženy křičely a sténaly, padaly na zem a plakaly, zatímco muži stáli okolo tiše a bez hnutí, a já se zase přesouvala dál.

Prošla jsem tím vším, postarala se o tolik nemocných a pak odešla domů na večeři a pivo, a přemýšlela, jestli se stávám příliš chladnou, nebo je to něco, co se musí stát, abych mohla pokračovat v práci.

Nevím.

Ten den jsem také propustila zpátky domů mnoho zdravých lidí. Vím, že naše nová léčba malárie, kterou jsme zavedli během mých prvních dnů v Leeru, funguje velice dobře. Přijali jsme děti, které byly na smrt nemocné, a další den už seděly a usmívaly se a den poté byly na cestě domů.

Nemám ráda boje, válku, ty zjevně bezúčelné a nekončící srážky, které vedou k bodným a střelným zraněním. Beru to ale jako součást práce. Chtěla bych se rozčílit a nestarat se o pachatele dalšího nesmyslného agresivního činu. Ale když přede mnou leží tělo pokryté krví, nevím, kdo je vlastně pachatelem. Nemohu je soudit, a i kdybych mohla, jsem tady, abych poskytovala zdravotní péči komukoli, kdo ji potřebuje.

Je tu mnoho lidí, kteří byli jednoduše zastiženi uprostřed palby, děti, které byly ve špatný čas na špatném místě. A já jsem tady proto, abych pracovala, byla svědkem a akceptovala, že humanitární práce spočívá v pomoci všem bez ohledu na původ nebo příčiny zranění. Pracuji na tom. Snažím se dorůst do své práce a učím se věci, o kterých bych si dříve nemyslela, že je někdy zvládnu.

Většinou mě to baví, ale ne vždy. Jsou dny plné úspěchů i dny plné frustrace... Většinou jdu ale do postele ve svém tukulu spolu s mými věrnými společníky netopýry, mravenci, komáry a snad někdy i hady a mám pocit, že tohle je pro mě teď to správné místo, a těším se na další den.

První část vyprávění Lorny Adams čtěte zde...