Publikováno: 30.07.2012

Blog z Konga: Operace Easy Rider

Dr. Chris Bird je pediatr Lékařů bez hranic. Dříve působil jako reportér Guardianu a agentury Reuters. Po deseti letech opustil dráhu novináře, aby vystudoval medicínu a vrátil se zachraňovat životy na místa, ze kterých dříve psal. V říjnu 2011 vyjel na svou první misi s Lékaři bez hranic do nemocnice v Lulimbě, malém městě v provincii Jižní Kivu v Demokratické republice Kongo. Jižní Kivu je centrem konfliktu a tamní populace je často vysídlená a ohrožená podvýživou, nemocemi a válečnými úrazy. Dr. Bird pracuje v nemocnici, která poskytuje bezplatnou primární i následnou péči. Je ženatý a má čtyři děti.


Dr. Chris Bird„Máme tu šest případů spaniček,“ říká vrchní ošetřovatel Asumani poté, co přijdu do nemocnice.

 

„Šest?“


„Oui, docteur.“


Bylo to šest dětí z rodiny z odlehlé vesnice v sousední provincii Maniema. Jejich rodiče je vzbudili ještě za tmy a pak šli dvanáct hodin po úzkých stezkách v buši do nemocnice. Nejstarší syn nemohl chodit kvůli zápalu plic a otec ho vezl na starém kole.

 

Spalničky jsou vysoce nakažlivým virovým onemocněním. V Demokratické republice Kongo je mnoho dětí podvyživených, jejich imunitní systém už bojuje s malárií a dalšími nemocemi. Nákaza spalničkami a s ní související komplikace – průjmy, zápal plic a podvýživa – může zabíjet.

 

V roce 1980 spalničky zabily odhadem 2,6 milionu dětí. Očkování proti spalničkám pomohlo toto číslo snížit až na 139.300 úmrtí v roce 2010 (podle odhadů Světové zdravotní organizace). Dobré pokrytí očkováním však závisí na kvalitní komunikaci, politické a ekonomické stabilitě a fungujícím zdravotním systému – nic z toho v Demokratické republice Kongo nenajdete.

 

Vzpomněl jsem si na svůj loňský epidemiologický trénink. Strávili jsme tři dny na úzkých chodbách Londýnské školy hygieny a tropické medicíny a vyptávali se personálu a studentů na postup při simulované epidemii cholery. Naučil jsem se, že při vypuknutí epidemie musíte reagovat velmi rychle a na několika úrovních, abyste zastavili šíření nákazy. Přesně takovou situaci jsme teď museli se šesti případy spalniček v jednom dni řešit v naší nemocnici.

 

Většina z těch šesti dětí měla také malárii. Potom, co jsme je ošetřili, jsem se vydal na poradu s ostatními kolegy z nemocnice. Naštěstí jsme měli k dispozici jeden prázdný stan, který se uvolnil při stěhování podvyživených dětí do většího, a tak jsme mohli zařídit izolaci nakažených. Poslali jsme auto do města Misisi, aby tam vyzvedlo zásoby vakcín proti spalničkám a my tak mohli začít očkovat všechny děti v nemocnici.

 

Spolu s doktory Sergem a Albertem jsme se shodli, že musíme zjistit více informací o epidemii. Ale jak? Odlehlá vesnice nakažené rodiny a další osady v okolí jsou dostupné jen na motorce nebo pěšky. Naše džípy by neprojely zarostlými a úzkými stezkami. Můj nápad na pěší pochod byl rychle zamítnut, ale Asumani se nabídl, že pojede na motorce provést rychlý průzkum a my zatím zařídíme urgentní doručení dalších vakcín.

 

Dr. Chris Bird vyšetřuje pacienta ve výživovém centru v nemocnici v Lulimbě, D. R. Kongo. Leden 2012. (Foto © Emily Lynch / MSF)Vyčerpaný Asumani se vrátil další den večer. Zaznamenal 67 případů nákazy, z toho tři úmrtí, a zjistil, že téměř žádné z asi 1.400 dětí v oblasti nebylo očkováno.

 

Největší překážkou očkovacích kampaní v Demokratické republice Kongo bývá nepřístupnost některých oblastí. Personál v nemocnici a Lékaři bez hranic proto sestavili plán k vyslání zdravotnických týmů na motorkách, těch nejspolehlivějších dopravních prostředcích v Kongu. Vozí se tu na nich celé rodiny, kanystry s benzínem nebo trsy banánů. Jednou jsem dokonce viděl, jak rodina odváží z nemocnice tělo zemřelého umístěné mezi řidiče a spolujezdce.

 

Logistický tým Lékařů bez hranic vyrobil ze starých pytlů od mouky improvizované sedlové brašny na injekce, chladicí boxy a další vybavení. Projektový koordinátor Jeff po dlouhém vyjednávání dohodl převoz s místními opraváři motorek a celou akci nazval „Operace Easy Rider.“ Tým Lékařů bez hranic z jiné oblasti v provincii Jižní Kivu zařídil rychlou zásilku dalších 5.000 vakcín.

 

Asumi vyrazil zpět, aby informoval vesnické náčelníky o připravované očkovací kampani. Nemůžete jen tak přijet do sousední provincie a začít očkovat děti, aniž byste o tom někomu řekli. Musíte mít souhlas autorit. Úředníci, které jsme se snažili kontaktovat, však neodpovídali na telefonáty. To je však v zemi, kde většinou schází mobilní síť a naše vlastní satelitní spojení spadlo po třech dnech, docela pochopitelné. Nějakou dobu jsme napjatě čekali, zatímco do nemocnice přicházeli další pacienti, ale nakonec naše koordinační centrum v Bukavu zařídilo telefonické spojení, kampaň byla odsouhlasena a my mohli konečně vyrazit.

 

Motorky byly za úsvitu naloženy, nádrže natankovány, a zatímco jsme s obavami pozorovali zataženou oblohu a začínající déšť, jedenáct strojů se rozburácelo a vyrazilo ven z areálu směrem na Maniemu.

 

Týmy našly a naočkovaly 1.500 dětí – o stovku více, než jsme odhadovali, a ve zdravotních střediscích podél cesty také nechaly zásoby pro léčbu budoucích případů spalniček. Musíme být stále na pozoru a hlídat další případy nákazy. Myslím, že jsme však alespoň trochu přispěli k naplnění definice práce Lékařů bez hranic: „Aller là où les autres ne vont pas” – Jít na místa, kam nejde nikdo jiný.

 

Předchozí blog Dr. Birda „Štěstí přeje Bahatimu“ si můžete přečíst ZDE.


Všechny články z Lulimby najdete na jeho anglickém blogu.


O aktivitách Lékařů bez hranic v Demokratické republice Kongo se více dočtete ZDE.