Publikováno: 13.08.2012

Blog z Čadu: Odlet

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“


Trish Newport.Dnes odjíždím z Čadu. Byl to hektický konec, a budu v práci až do té doby, než dnes večer nastoupím do letadla. Ale i přes všechen shon jsem měl čas zamyslet se nad posledními několika měsíci a nad prací, kterou tu jako humanitární organizace děláme.

Minulý týden jsem si udělala přestávku s Jusúfem, naším místním osvětovým pracovníkem. Seděli jsme před stanem oddělení podvýživy, usrkávali příšerně sladký čaj, a najednou uslyšeli křik matky, která právě přišla o dítě. Bydlíme přímo v areálu nemocnice, a tyhle výkřiky mě v noci často budí. „Matka křičí, a pak se všechny matky společně modlí. Modlí se, aby se dítě vrátilo na svět jako strom nebo pták, ale ne jako člověk,“ řekl Jusúf. Nerozuměla jsem kulturnímu významu, nevěděla jsem, jestli opakovaný návrat na svět v lidské podobě nosí smůlu. Požádala jsem ho, aby mi to vysvětlil. „Nikdo nechce tohle zažít znovu. Nikdo by neměl být člověkem v Čadu – lepší je být strom nebo pták,“ řekl Jusúf. Ta slova ve mně zůstala. Lépe jsem pochopila, proč tu matky někdy odmítají převoz svých dětí do nemocnice.

Dokud budou na světě místa, kde je život považován za tak hrozný, že se rodiče modlí, aby se jejich děti vrátily jako cokoliv jiného, jen ne člověk, stále pro nás bude spousta práce. Když jsem se někdy trápila tím, že některé děti v projektu zemřou, náš koordinátor mi připomněl, že na každé dítě, které zemře ve výživovém programu, připadají stovky dalších, které jsme zachránili – a kdybychom tu nebyli, většina dětí zařazených do programu by zemřela. Teď jen musíme pracovat na tom, aby byl život snesitelný i poté, co dítě zachráníme.

Odjezd z Massakory byl těžký. Odjezd z mise nikdy není jednoduchý, ale tentokrát to ještě zhoršilo to, že půjdu studovat a další dva roky na misi nepojedu. Když jsme se zvedli z Massakory, přemýšlela jsem o budoucnosti našeho místního personálu a dětí a matek v nemocnici. Přemýšlela jsem o celé budoucnosti Čadu. Doufám, že jednou přijde den, kdy budou modlitby matek nad mrtvými dětmi odlišné. Můžu v to věřit, ale víra bohužel nedokáže všechno.

 

Přečtěte si i předchozí článek Trish „Vyprošťování expata".

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.