Publikováno: 01.09.2013

RANĚNÝM JEŠTĚ DOUTNALY ŠATY,
KDYŽ JSME JE VYLOŽILI

© MSF

Stefan Kruger je mladý lékař z Jihoafrické republiky, který se k Lékařům bez hranic přidal v roce 2012. Pracuje na misi na pohotovostním oddělení nemocnice Lékařů bez hranic v Kundúzu. Je to jediné zařízení v severním Afghánistánu, které poskytuje kvalitní bezplatnou chirurgickou péči pacientům s běžnými poraněními i obětem konfliktu, přestřelek nebo výbuchů bomb.

Před příjezdem obětí výbuchu bomby nedostaneme obvykle žádné varování. Většinou to vypadá tak, že přijedou za neustálého křiku v panice a chaosu a náš personál se za nimi rozběhne. Tentokrát jsme připravení byli. Od chvíle, kdy zazvonil telefon, uběhlo do příjezdu raněných asi 20 minut. Na přípravu pohotovosti to moc času nebylo, ale překvapilo mě, kolik se toho stihlo. Vyklidili jsme resuscitační komoru a místnost na třídění pacientů, přichystali jsme kapačky a obvazy. Potom jsme venku připravili řadu nosítek.

Doneslo se nám, že to byla malá podomácku vyrobená bomba. Obětí mělo dorazit jen šest. To jsme byli schopní bez problémů zvládnout, ani tak jsme ale situaci nepodceňovali. Raněné přivezli na korbách policejních aut. Ještě jim doutnaly ožehlé uniformy, když jsme vyložili první dva. Kolegové z ambulantních i lůžkových oddělení na chvíli opustili svá stanoviště a během dvou minut se na místě starala o raněné skupina lékařů a sester.

© Stefan Kruger - Resuscitační místnost nemocnice Lékařů bez hranic v Kundúzu.Jedno bezvládné tělo s rozdrcenými klouby jsme rychle přenesli do čekárny vedle jiného pacienta s vážně poraněnýma nohama, kterého kolegové právě resuscitovali. I přes vážnou ztrátu krve bylo jasné, že náš pacient stále dýchá. Navzdory bolesti se nám snažil říct své jméno. Zdálo se, že to u tohohle důstojníka dopadne stylem „ztratíš končetinu, ale zachráníš si život“. Kolegové zavolali jeho příbuzným a ptali se na svolení amputovat obě nohy – měli asi minutu na rozhodnutí.

Ti nejvážněji ranění pacienti, kteří potřebovali pomoc nejvíce, kupodivu přijeli až poté. Nebyly to oběti výbuchu nebo střelby, ale nehody rikši. Dva lidé utrpěli mírná poranění hlavy a zlomili si pět různých kostí. Oba těžce krváceli a potřebovali okamžitou resuscitaci. Čekala je také operace a vnitřní fixace zlomenin. Na to má kapacity jediná nemocnice v severovýchodním Afghánistánu – dorazili na to správné místo. Za dobré práce celého týmu se nám podařilo vyklidit pohotovost a kolem oběda už jsme ošetřovali jen drobnější zranění, která se musela zašít a obvázat.

Ale proč vám to vlastně vyprávím: Hned na začátku krátké historie naší nemocnice padlo rozhodnutí otevřít brány pacientům s obecnými úrazy i válečnými zraněními. Nebyla to snadná volba ze dvou důvodů: na jedné straně to klade větší nároky na zásobování a vybavení, na druhé se to odchyluje od romantizované představy čistě válečné nemocnice v Afghánistánu.

Afghánistán může být pořádně nebezpečné místo. A nebezpečí nepochází jen ze zásobníku zbraně nebo ze šrapnelu granátu. Nebezpečí hrozí i rikšám a oslím vozíkům na cestách nebo dětem, které padají ze střech, protože jinde si nemůžou pouštět draka. Jsem hrdý, že naše nemocnice léčí všechny raněné bez rozdílu. A věřím, že ti dva ranění při nehodě rikši to cítí stejně.

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben a Stefan pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Předchozí blog: Schránika přání a stížností

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu