Publikováno: 11.10.2012

 

Dopis z terénu: Léčba dětské tuberkulózy v Tádžikistánu

Cindy Gibb je zdravotní sestra z Nového Zélandu, která v současnosti působí v Tádžikistánu v převratném léčebném programu Lékařů bez hranic pro děti trpící multirezistentní tuberkulózou.


Tým Lékařů bez hranic míří poblíž Dušanbe za mladými pacienty s multirezistentní tuberkulózou. Foto © Natasha Sergeeva/MSFV hlavním městě Tádžikistánu Dušanbe už v 8 hodin ráno pálí letní slunce. Ráda začínám svůj pracovní den ještě předtím, než do kanceláře dorazí ostatní. Dnes si musím udělat čas na přípravu protokolu pro vyšetřování hlenu. U dětí bývá těžké bakteriologicky diagnostikovat tuberkulózu, protože zejména ty menší nedokáží vyloučit dostatek hlenu pro testy.  Dětská tuberkulóza je opomíjená nemoc a neexistuje mnoho výzkumů a jasných postupů, jak tuto nemoc u dětí léčit. Náš projekt je důležitý pro Lékaře bez hranic i pro medicínu obecně, protože vyvíjíme postupy, které do současnosti zkrátka neexistovaly.


Můj čas je rozdělen mezi práci v kanceláři, v dětské tuberkulózní nemocnici v Dušanbe a v tuberkulózní nemocnici v Machitonu, asi 17 km východně od Dušanbe, kde Lékaři bez hranic právě otevřeli specializované oddělení pro léčbu dětí s multirezistentní tuberkulózou. Také podnikám domácí návštěvy pacientů. V současnosti máme 10 pacientů, kterým poskytujeme ambulantní péči. Plán mých pochůzek v sobě zahrnuje 20minutovou jízdu za 13letým Marhabem, jehož rodina žije ve městě, i čtyřhodinovou cestu za Shaatuzem a Hamadoni, kteří žijí v jižní provincii Khatlon. Je to oblast s vysokou úrovní rozšíření multirezistentní tuberkulózy, kde je však zdravotní péče jen obtížně dostupná. Navštěvujeme tam celkem dvě rodiny.


V 9:30 jsem spolu s naším lékařem v dětské nemocnici. Jsou zde přijímány děti i ze vzdálených provincií jako Khatlon na jihu nebo Sogd na severu, často na šest až osm měsíců léčby. Je tu asi 30 dětí s běžnou formou tuberkulózy a 5 nakažených multirezistentní variantou. Mým úkolem je dohlížet na léčbu a na to, jak si personál nemocnice poradí s vedlejšími účinky léků proti tuberkulóze.


Psychosociální pracovníci Lékařů bez hranic v nemocnici v Dušanbe motivují děti ke snášení obtížné léčby multirezistentní tuberkulózy. Foto © Natasha Sergeeva/MSFV poslední době jsme měli dost práce, za jeden týden jsme z programu propustili tři pacienty. Zbytek své léčby dokončí doma. Včera jsem navštívila matku trpící multirezistentní tuberkulózou, jejíž dva malí synové mají také tuberkulózu. Nadira žije se svou rodinou v obtížně přístupné vesnici severně od Dušanbe. Je to jen 40 km daleko, ale kvůli špatnému stavu silnic zabere jízda v každém směru asi dvě hodiny. Posledních 20 minut jdeme vždy pěšky strmou cestou do kopce, která je lépe uzpůsobena pro osly, kteří nás cestou předbíhají. Ale výhled je úžasný – jsme obklopeni krásným údolím uprostřed léta. Víme, že cesta bude od podzimu do jara stěží schůdná a v zimě sníh odřízne vesničany od světa úplně.


Když je dítě propuštěno z nemocnice, musím připravit vše pro hladký průběh celé věci: zajišťuji, aby byly dostupné léky, aby byla sestra v místím zdravotním středisku vyškolená a motivovaná k práci na případu, a aby měla rodina v případě potřeby možnost odvozu do nejbližší kliniky. Denní podávání léků většinou kontroluje místní komunitní zdravotní sestra, která také dává injekce. V případě rodiny Nadiry byla však pro tento účel vyškolena dobrovolnice, která je zároveň jejich vzdálenou příbuznou. Nemá sice žádné formální zdravotnické vzdělání, ale to nemá ve vesnici nikdo. Rodinám a ošetřovatelům poskytujeme prostředky na dopravu a kredit do mobilního telefonu. Pacienti také dostávají týdenní potravinové balíčky obsahující základní potraviny jako konzervované maso, ryby, mléko a zeleninu.


Další týden pojedu navštívit rodinu Nadiriny sestry Gulnary, která tvoří další kousek tragické mozaiky „rodinné tuberkulózy“. Gulnara i její dvě děti Hassan a Dilnoza mají multirezistentní tuberkulózu. Identifikace blízkých rodinných kontaktů je důležitou součástí projektů. Rodiny tu často mají pevné vzájemné vazby a široká rodina tradičně obývá jednu domácnost.


U oběda se v kanceláři scházejí všichni členové týmu a diskutují o pracovních i nepracovních otázkách. Také mám svou pravidelnou hodinovou lekci tádžičtiny. Brzy po příjezdu jsem zjistila, že i několik slov v tádžičtině dokáže otevřít mnohá dveře a srdce.


S lékařem, tlumočníky a řidičem vyrážíme na tříhodinovou jízdu po horských cestách do Shaartuzu, kde zůstaneme přes noc. Další den navštívíme naše pacienty a jejich rodiny a zkontrolujeme místní zdravotní středisko a jeho personál. V autě mám konečně čas na dokončení protokolu pro vyšetřování hlenu u dětí s tuberkulózou. Zbytek cesty procvičujeme naši tádžičtinu. Moje práce vyžaduje hodně cestování, ale jsem na pyšná a ráda poznávám všechna zákoutí Tádžikistánu. Projekt se rozrůstá, máme více a více pacientů dostávajících ambulantní péči a já začínám hledat tádžickou zdravotní sestru, která by mi pomohla.

 

O novém dětském programu v Tádžikistánu se více dočtete ZDE.


Multirezistentní tuberkulóza je závažnou, ale přesto opomíjenou hrozbou. Čtěte více o našich aktivitách v boji s touto nemocí.


V projektu na léčbu tuberkulózy v Tádžikistánu působí také Dr. Kartik Chandaria, který o svých zkušenostech vypráví na svém blogu.