Publikováno: 29.01.2014

Blog ze Středoafrické republiky:
Uvidíš, je to opravdové peklo…

© Raphaël Piret

Raphaël Piret,komunikační pracovník Lékařů bez hranic, popisuje své dojmy po příjezdu do tábora M’Poko v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky. Statisíce lidí v něm našly útočiště během vlny současného násilí v zemi.

Už ze vzduchu, ještě než jsme v Bangui přistáli, nám byla situace jasná. Nejdřív si všimnete předměstí. Na ulicích vidíte auta a lidi, ale není to ani zdaleka takový ruch, jaký je v afrických městech obvyklý. Pak si všimnete čtvrtí, kde není ani živáčka. Na ulicích se zkrátka nic nepohne… A jsme v cíli - na letišti hlavního města Středoafrické republiky.

Pohled na tábor M’Poko na letišti je ohromující. Je to největší tábor vnitřně vysídlených obyvatel v celém Bangui. Kolik tu může být lidí? Sto, možná sto padesát tisíc? Počet těch, kdo sem v minulých týdnech uprchli před násilím, je těžké odhadnout. Jedno je ale jisté – míra zalidnění tohohle provizorního tábora, který leží hned vedle ranveje, je nad lidské chápání. Jen co letadlo dosedne, davy lidí zase začnou přecházet přes přistávací dráhu.

© Raphaël Piret/MSF

Vysloužilá letadla v táboře M’Poko slouží lidem jako úkryt. Foto © Raphaël Piret/MSF

Celkem jsou tu statisíce lidí, které násilí vyhnalo z domovů. Útočiště našli v některém z mnoha různě velkých táborů. Samo město má přitom skoro milion obyvatel. Všude jsou vidět kontrolní stanovitě a vojenské konvoje. Některé ulice jsou liduprázdné. Z toho všeho je poznat, že je město pod neustávajícím tlakem.

S realitou tábora jsem se seznámil hned den po příletu. Doprovodil jsem náš lékařský tým z projektu, který Lékaři bez hranic v táboře okamžitě spustili. V M‘Poko máme kliniku a dvě zdravotnická stanoviště. Náš zdravotnický koordinátor Francesco utrousí pár slov: „Ty jsi v M’Poko poprvé? Uvidíš, je to opravdové peklo…“

Náš džíp se cestou na kliniku ploužil úzkou prašnou cestou, kterou lemovaly davy lidí. Po 200 metrech jsme konečně kliniku uviděli. Vyrostla před pár týdny na okraji tábora, když ho ještě obývalo „jen“ 30.000 lidí. Jak násilí neustávalo, začal tábor růst a pohltil ji ve svém areálu.

Zdravotní sestra z řad Lékařů bez hranic očkuje dítě proti spalničkám. Foto © Raphaël Piret/MSFCestou pěšky od auta mě přemohl pocit, že jsme se stali součástí obrovského živoucího organismu. Po obou stranách cesty se na sebe tlačily provizorní přístřešky, stany, zavěšené plachty a trčící kusy rezavějících železných konstrukcí. Pohled na rodiny, které se ukryly pod křídly rozpadajících se letadel, co už dávno nelétají, připomínal nějakou postapokalyptickou vizi. Zdejší životní podmínky jsou opravdu příšerné. Obrovské masy lidí nemají dost vody a jídla. Nejsou tu ani záchody nebo pořádné přístřeší. Zápach na některých místech je vážně nesnesitelný, všude jsou mouchy. Nechápu, jak tu zdejší rodiny dokázaly žít celé týdny…

Naše zdravotní stanoviště jsou většinou ve stanech, klinika má kromě nich část i v budově. Systém Lékařů bez hranic funguje dobře. Vážné případy jsou posílány na kliniku, která má mateřské a lůžkové oddělení, pohotovost, vyšetřovnu atd.

Většina našich lékařů a sester bydlí přímo v táboře. Pacienti mají různé problémy: některé zasáhly zbloudilé kulky, jiní onemocněli malárií, která v takových podmínkách postihuje daleko víc lidí než obvykle. Další přicházejí kvůli dehydrataci a infekcím dýchacích cest. Nejvážnější případy posíláme do města, hlavně do oblastní nemocnice, kde jiný tým Lékařů bez hranic provozuje jediné traumatologické oddělení v celém Bangui.

Jeden zchátralý dům dali naši spolupracovníci do kupy, jak jen to šlo, a zřídili v něm porodní sál. „Denně tu odrodíme 10-12 dětí,“ říká porodní asistentka Juliane. Je to stejné číslo jako v nemocnici v některém středním evropském městě. Tady ale nemá personál veškeré vybavení, které by v takové nemocnici měl k dispozici. „Zatím jsme dokázali neztratit žádnou matku. Narůstá ale počet potratů a předčasně narozených dětí. To všechno kvůli stresu a příšerným podmínkám, ve kterých lidé v M’Poko žijí…“

Stany pro pooperační péči v nemocnici Hôpital Communautaire jsou plné pacientů. Foto © Raphaël Piret/MSFLékaři bez hranic se snaží reagovat na potřeby zdejších lidí a začali od základů budovat nemocnici na druhé straně tábora. Náš logistik Andrea pilně pracuje s více než 100 místními spolupracovníky, aby se s tímhle úkolem vypořádal za 10 dní. Popohání ho plán nakreslený na kusu kartonu, na který tu a tam mrkne.

I když je M’Poko největší a nejvíc sledovaný, je jen jedním z mnoha táborů vnitřně vysídlených obyvatel ve městě i v celé Středoafrické republice. Tuhle zemi pohltila strašlivá krize, většina světa si jí ale nevšímá. Německý fotograf Christian mi ukázal úžasné negativy, které nafotil v minulých měsících na cestách celou zemí. „Nabídl jsem své reportáže hlavním mediálním agenturám v Německu,“ říká mi sklíčeně. „Odpověděli mi jen: ‚Nemáme zájem‘…“

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice