Publikováno: 14.05.2014

Blog ze Středoafrické republiky:
S mobilní klinikou do vypálených měst 

Dr. Natalie Roberts - Foto © Sophie-Jane Madden/MSF

Britská lékařka Natalie Roberts působila tři měsíce na misi ve Středoafrické republice. S Lékaři bez hranic už spolupracuje dva roky, během nichž vyjela do Sýrie nebo na Filipíny. Momentálně je na misi v Etiopii.

Jen co jsem vystoupila z letadla v Bozoumu, dozvěděla jsem se, že došlo k incidentu s velkým počtem obětí a že mě ihned potřebují v nemocnici. Cesta do města byla dlouhá asi 5 km a lemovaly ji samé vypálené domy. Zdejší oblastí se v prosinci, lednu a únoru prohnala vlna násilí, která zasáhla celý severozápad Středoafrické republiky. Všudypřítomné fámy a strach vyhnaly všechny obyvatele z domovů.

Rychle jsme dojeli do města, ačkoli jsme si nebyli jistí tím, co v něm najdeme. Po příjezdu do nemocnice mě zavedli k  pacientům v nejvážnějším stavu. Ošetřovala jsem jednoho postřeleného muže, zatímco zbytek týmu se ujal méně vážných případů. Bylo tam jen pět nebo šest pacientů. Od zbytku týmu jsem se dozvěděla, že muslimští pacienti do nemocnice ještě nedorazili. Příliš se báli, že je po cestě někdo napadne.

Asi za hodinu se jich najednou objevilo osmnáct. Mnohé zasáhly střepiny granátu, který útočníci hodili do muslimské čtvrti, další lidé měli střelná zranění.

© Camille Lepage/PolarisStav jednoho pacienta byl obzvlášť vážný. Kulka ho zasáhla do třísla a prošla mu stehenní tepnou. Zranění na první pohled nevypadalo nijak kriticky, místo vstřelu bylo celkem malé. Rána, kterou kulka nohu opustila, byla ale větší a silně krvácela – na podlaze už byla velká kaluž krve.

Ten muž by nepřežil operaci ani převoz. Doufali jsme, že se krev dokáže srazit, a během noci jsme mu dali celkem šest jednotek krve (což nebylo pro naši krevní banku nic jednoduchého). Pacient ale dál krvácel a do rána zemřel. Byl to ubíjející pocit – poměrně malá rána, ale bohužel na místě, kde napáchala strašnou škodu. Tak velkou, že jsme nic nezmohli. Být to jen pár centimetrů vedle, mohl náš pacient přežít.

Pohřby ve Středoafrické republice doprovázejí bubny, které zní celou noc, aby připomněly mrtvé. Hřbitov ležel nedaleko místa, kde jsme přespávali, takže jsme někdy až do rána slýchali bubnování. Člověku to nedalo zapomenout, že někdo zemřel.

Tu noc nechtěla většina pacientů zůstat v nemocnici, lidé se necítili v bezpečí. Další den jsme se za nimi tedy vypravili do muslimské čtvrti. Obyvatelé se očividně chystali na odchod a vynášeli z domů všechen majetek. Matrace a povlečení se vršily na ulicích. Útok na čtvrť byl posledním impulzem k útěku. Navíc se proslýchalo, že dorazí konvoj, který usedlíky přepraví do Čadu. Většina z nich prožila v Bozoumu celý život, měli tu své rodiny, domy a obchody. Lidé nemluvili o tom, co se jim stalo – zkrátka už zde nemohli zůstat.

Konvoj náklaďáků dorazil za dva nebo tři dny. Bylo nám jasné, že evakuace může spustit další útoky, jiné konvoje byly už dříve napadeny. Nebylo jisté, jestli se celá místní komunita vejde na korby aut. Báli jsme se, že ti nejpřehlíženější budou necháni napospas osudu.

Nakonec se dva nebo tři tisíce místních natlačily do čtrnácti náklaďáků. Čekala je sedmihodinová cesta k hranicím v hrozném horku. Korby aut byly až po okraje naložené lidmi a jejich věcmi. Ani ozbrojená eskorta nemohla zabránit případnému útoku.

Náš tým jen stál a díval se, nic jsme nemohli dělat. Celá komunita se rozprchla. Věděli jsme, že se podobné věci dějí i v řadě dalších měst na severozápadě země. Jejich obyvatelé se museli uchýlit k zoufalé volbě opustit domovy a přesunout se do uprchlických táborů.

Mobilní klinika Lékařů bez hranic poblíž Bocarangy. Foto © Natalie Roberts/MSFBrzy jsme začali vyjíždět do okolních vesnic. Nemohli jsme se usadit v některém z měst, protože obyvatelé okolních vesnic by k nám nepřišli – měli strach z přepadení a navíc cesty jsou v té oblasti velmi špatné. Myslela jsem, že se setkáme s válečnými zraněními, ale brzy mi začalo být jasné, že lidé v okolí Bangui umírají kvůli problémům běžným pro Afriku – kvůli malárii a všeobecně špatnému zdravotnímu stavu.

Každé zdravotnické stanoviště, které jsme navštívili, bylo v zoufalém stavu. Veškeré dostupné léky útočníci spálili nebo ukradli. Obyvatelé zůstali zcela bez zdravotní péče. Lidé prý umírali i v buši, bylo ale nemožné zjistit, kolik jich bylo.

Začali jsme s mobilní klinikou objíždět vesnice, každé ráno jsme vyšetřovali 600-700 dětí. Nakonec jsme v Bocaranze zřídili pediatrickou nemocnici pro léčbu malárie.

V prvních týdnech jsme bývali občas vystrašení. V únoru byla Středoafrická republika pořád plná násilí a všude kolem se potulovaly ozbrojené skupiny. Někdy jsme zaslechli zvěsti o útocích a další den jsme viděli vesnice, kde ještě hořely domy.

Útočníci obcházeli jedno stavení za druhým. Lidé neměli nijak důmyslné zbraně, bylo to násilí jednoho proti druhému, tváří v tvář. Tou dobou každý na ulici nosil nějakou zbraň. Dokonce malé děti se procházely s velkými mačetami.

Po násilných incidentech jsme ošetřovali pacienty se střelnými a sečnými zraněními. Takové rány se snadno znečistí a zanítí. Viděli jsme spoustu zbitých lidí – zabít člověka lze třeba jen klackem. Lidé často nechtěli mluvit o tom, co se jim stalo. My jsme si ale dokázali představit, jak brutální útoky to byly. Vím, co dovedou bomby, ale násilí, jehož jsme byli svědky, se dá jen těžko vydržet a pochopit.

Je těžké a vlastně skoro nemožné odhadnout, jak situace ve Středoafrické republice dopadne a kdy násilí pomine. Zasáhlo celou zemi. Když se ale vrátíte na zdravotnické stanoviště, které podporujete, a vidíte, že všechno funguje, máte z toho skvělý pocit. Jsou to jen malé kliniky, které toho samy moc nezmůžou, ale společně hodně změní.

Předchozí blog ze Středoafrické republiky: Zázraky se stávají jen někdy

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Blog spolupracovníků Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice v angličtině