Publikováno: 09.06.2014

BLOG ZE STŘEDOAFRICKÉ REPUBLIKY:
Pátek třináctého v mobilní klinice

© Ashley SharpeAshley Sharpe je zdravotní sestra z Kanady. S Lékaři bez hranic vyjela na první misi v roce 2012 – na 9 měsíců do Demokratické republiky Kongo. V současnosti pracuje v mobilním týmu Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice, ve kterém poskytuje podporu zranitelným lidem, kteří byli zanechání bez pomoci a urgentně potřebují zdravotní péči.

Naše životy a práce pokračují. Pořád je tu spousta nemocných pacientů, a tak se musíte dát dohromady, jak jen to jde, a pustit se do toho.

Páteční mobilní klinika nebyl zrovna můj nejlepší den tady v Bossangoe. Jedinou radost mi udělal čerstvě narozený krásný chlapec, kterého jsme prohlíželi jako prvního. Přišel na svět ve čtyři ráno, jen pár hodin před tím, než jsme do vesnice s klinikou dorazili.

Celý se zlobil, když jsme ho vysvlékli kvůli zvážení. Zbytek dne byl tak náročný, že jsem málem až do večera vypadala jako on na fotografii.

Všechno to začalo dvěma hodně nemocnými pacienty, které přivedla sestra z terénního týmu. První byl malý chlapec – měl malárii, byl vážně chudokrevný, dostával záchvaty a chvílemi upadal do bezvědomí. Druhý pacient trpěl tuberkulózou a už šest měsíců neměl své léky. Byl také chudokrevný, měl otok plic a velmi nízký krevní tlak. Potom sestra přivezla další dvě děti s těžkou malárií.

Náš džíp už měl plně nabitý program a další výjezd by si vyžádal spoustu zařizování. Řekla jsem si, že pošlu ty chudokrevné děti do nemocnice na motorkách. Zavolala jsem na základnu, jestli je můžou vypravit pro tři nemocné děti. Dospělý pacient mohl počkat, až ho vezmeme na zpáteční cestě odpoledne. Signál satelitního telefonu ale ne a ne naskočit, takže jsem pobíhala mezi ambulancí, telefonem a rádiem v džípu. Na místě byla spousta pacientů, kteří potřebovali převoz. Z pobíhání mě vytrhl další neodkladný pacient (už pátý) – dítě s VÁŽNOU poruchou dýchání. Skočila jsem k telefonu: „OK, pošlete ty motorky, HNED!“ Jedna ze sester zatím odebírala krev příbuzným, abychom mohli vhodnou krevní skupinu použít pro pacienty. Nemáme tu totiž krevní banku. Bledé děti byly připravené na cestu.

V tu samou chvíli bylo na místě asi patnáct různých vesnických vůdců, před kterými jsem měla promluvit, protože jsme měli v plánu předat naše zdravotnické aktivity v oblasti dalším aktérům. A abych nezapomněla – přivedli nám další tři pacienty, kteří potřebovali převoz do nemocnice. Jedna pacientka byla dost komplikovaný případ a já se potřebovala poradit s naším lékařem v projektu. Takže další sprint mezi rádiem a satelitním telefonem. Prostě paráda.

Zatímco jsem pacientku prohlížela, ozvala se mi za zády motorka. Bylo jasné, že řidič ještě nemohl dojet, takže se nejspíš kvůli něčemu vraceli. Doběhla jsem za roh a hned jsem uviděla matku chlapce, kterého jsme do nemocnice posílali se špatným dýcháním. Matka se zoufale snažila zavřít jeho ústa a oči. OPRAVDOVÁ paráda. Chlapec zemřel dřív, než dojeli do cíle. Snažila jsem se matku utišit, ale zkrátka to nešlo. Měla jsem toho ještě nad hlavu, tak jsem jen otřela slzy a vrátila se zpátky k telefonu. Tam na mě čekala moje komplikovaná pacientka, zřejmě s narušenou obranyschopností, která také čekala na převoz.

Mobilní klinika Lékařů bez hranic poblíž města Bossangoa. Foto © Ton KoeneJen co jsem ji ošetřila, promluvila jsem s místními vůdci a zdejším starostou. Vysvětlila jsem jim předání našich aktivit, což naštěstí přijali s potleskem a velkým vděkem za práci Lékařů bez hranic.

Nakonec jsme zvládli prohlédnout všechny pacienty a nezbyly už ani žádné akutní případy. Natlačili jsme se i s pacienty do našich džípů a vyrazili jsme na cestu do nemocnice. Ujeli jsme ale jen 13 kilometrů.

Potom jsme uviděli, jak proti nám běží rodiče s bezvládným dítětem v náručí. PARÁDA POTŘETÍ. Zastavili jsme, abychom chlapce prohlédli. Místní léčitel mu z patra uřezal čípek, což je tady tradiční postup. Chlapec zvracel, měl průjem, byl vážně dehydratovaný a propadal se do šoku. V autě už jsme neměli místo, tak jsem jedno stabilnější dítě nechala přeložit na motorku. Chlapci jsme hned zavedli kanylu, dali jsme mu glukózu a infúzi s minerály a vyrazili zase na cestu. Tentokrát na celých 20 kilometrů…

Pak jsme u cesty narazili na jednu z motorek, která se porouchala. Vedle ní sedělo jedno z vážně chudokrevných dětí na matčině klíně. Říkat „paráda“ počtvrté by asi znělo divně, tak si to nahraďte nějakou pořádnou nadávkou. V tu chvíli nebyl čas na to hledat místo na motorce a tak jsme se v džípu ještě víc zmáčkli a vtěsnali jsme dítě mezi nás.

K neuvěření jsme KONEČNĚ dojeli do nemocnice. Moji kolegové naštěstí hned vyběhli a převzali všechny pacienty, které jsme přivezli.

Tenhle pátek třináctého v mobilní klinice byl pro mě dobrá lekce. Konflikt ve Středoafrické republice bohužel nepolevuje a zdejší obyvatelé se neustále stávají jeho oběťmi. Pořád toho ale můžeme spoustu udělat, abychom zachránili lidské životy. Aspoň některé.

Předchozí blog ze Středoafrické republiky: S mobilní klinikou do vypálených měst

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Blog spolupracovníků Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice v angličtině