Publikováno: 14.04.2014

BLOG ZE STŘEDOAFRICKÉ REPUBLIKY:
LÉTAJÍCÍ CHIRURGOVÉ, ČÁST II

© David LauterDavid Lauter je chirurg z USA. S Lékaři bez hranic už vyjel na tři mise, z toho dvakrát do Středoafrické republiky. Podle potřeby se přesunuje mezi nemocnicemi Lékařů bez hranic ve městech Bangui a Carnot.

David v první části blogu vyprávěl o situaci po přesunu do Carnotu, kde Lékaři bez hranic potřebovali posílit chirurgický tým kvůli přílivu pacientů po vlně násilí. Je potřeba rychle rozhodnout, které čtyři pacienty naložit na volná místa v letadle a evakuovat do Bangui a o které se postarat na místě...

Pan „Střelná rána v hrudníku a břiše je stabilní. Dýchá na obou stranách stejně a má lehký zánět pobřišnice. Dokud se bude držet, je to číslo 1 pro převoz letadlem. Po příletu do Bangui musí co nejdřív na rentgen a laparotomii. Měl bych mu před odletem dát hrudní drén?

Postřelení pacienti v nemocnici Lékařů bez hranic v Bangui. Foto © Juan Carlos Tomasi/MSFZatímco jsem kráčel po boku vedoucího kliniky, přemýšlel jsem o čtyřech pacientech s otevřenými zlomeninami způsobenými střelbou. Všichni potřebovali operaci, ale dokud mají vyčištěné rány, je na pár dní čas, než je budeme muset dát na externí fixátor. Ti dva se zlomeninami stehenní kosti mi připadali jako akutnější případy – kvůli takové zlomenině je možné snáz vykrvácet a není lehké zajistit jakékoli hojení a tišit bolest. S panem „Zlomenina pažní kosti“ není spěch, jeho ruku asi nezachráníme a navíc má hodně nízký hemoglobin. Před jakoukoli operací bude muset dostat transfúzi.

Ty dvě zlomeniny stehenní kostí poletí dnes. Tím máme naplněná všechna tři nosítka v letadle – leda by přišel nějaký vážnější případ. Naštěstí se nikdo neobjevil…

V příštích 20 minutách jsem prohlížel tyhle pacienty:

  1. Staršího muže, který přijel se střelným zraněním z dnešního rána. Střela mu amputovala palec pravé ruky a proletěla do levé, kde mu zlomila obě kosti předloktí. Jeho podomácku vyrobené obvazy a dlaha držely pohromadě, ruka ale byla na dotyk chladná, pacient s ní nemohl hýbat a necítil ji.
     
  2. 30letého muže s průstřelem ruky z dnešního rána.
     
  3. Muže s týden starou otevřenou zlomeninou pravého předloktí po útoku mačetou. Na rukou, hlavě a temeni hlavy měl řadu tržných zranění, která se všechna dobře hojila bez náznaku infekce.
     
  4. Muže s 3 dny starým průstřelem nad kotníkem. Z klinického hlediska to byla otevřená zlomenina, ale bez odhalené kosti.
     
  5. Mladého muže, kterého před 8 dny zasáhla kulka nad levou kyčlí a vletěla mu do břicha. Náš vedoucí lékařského týmu mi s očividnou (a zaslouženou) pýchou líčil, že mu provedl laparotomii, odebral kus střeva a znovu ho připojil. Pro někoho, jehož chirurgický trénink obsahoval jen trochu víc než císařské řezy, to nebylo nic snadného.

Poslali pro mě, abych prohlédl jednu pacientku, jenže nebyla ve své posteli. Její sousedka na vedlejším lůžku říkala, že prý musela domů zkontrolovat svou rodinu a měla by se vrátit zítra. Ani jsem se nestačil zeptat, jaký měla problém.

Takže jsme měli plán: Necháme převézt tři pacienty na nosítkách a 30letého muže s průstřelem ruky. Bude z něj pasažér číslo 4, protože jeho zranění jsou čerstvá a většina, možná veškerá funkce ruky je zachovaná. Ze všech chodících pacientů prospěje brzké ošetření v Bangui nejvíc právě jemu. Po odletu jsem chtěl vyšetřit pacienta s amputovaným palcem a vyčistit mu ránu spolu s kolegy z Carnotu. Ostatní měli vykládat z auta zásoby a vybavení. Pak jsme chtěli s týmem obejít nemocnici a rozhodnout, koho budeme operovat další den a koho případně evakuovat do Bangui v druhém letu.

Byla pěkná fuška zajistit, že všichni mají v pořádku infúze, kontrolovat stav pacientů, ubezpečit je, co se děje, určit jejich příbuzného nebo přítele, aby je doprovodil do Bangui, naložit pacienty do našich džípů a odvézt je na letiště. Každý výmol na cestě raněným způsoboval bolest, ale přesně ve 3 hodiny jsme byli na místě. Za dalších dvacet minut už bylo letadlo s pacienty ve vzduchu a na cestě do Bangui.

Zbytek odpoledne proběhl podle plánu, takže jsem se cítil dobře po dnešní odvedené práci – až do 6 odpoledne. To přišel můj poslední úkol: zkontrolovat pana „Otevřená zlomenina pažní kosti“ s nefunkční rukou po zranění artérie. Když jsem ho viděl prvně, byl pod vlivem anestetik, která dostal během první operace zastavující krvácení. Chtěl jsem se na něj ještě podívat a zkontrolovat, že je jeho duševní stav v pořádku, což by vyvrátilo úraz hlavy.

© Mathieu Fortoul/MSFJakmile jsem přišel k jeho lůžku, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Náš anesteziolog už byl u postele s oxymetrem a manžetou tlakoměru. Pacient dýchal rychle a mělce. Jeho tlak byl v pořádku, ale měl vysoký pulz. Mezi nádechy procedil mezi zuby: „Ça marche pas.“ – „Není mi dobře.“ Vyšetřil jsem jeho hrudník. Pod kůží u ruky šly nahmatat bublinky vzduchu. Říká se tomu krepitus a na pohmat je to jako stoh krepového papíru. Znovu jsem hrudník prohlédl, ale nic nenašel. Určitě tam ale musí být zranění. Kdybychom měli rentgen nebo čas na pořádné vyšetření, asi bychom ho našli. V téhle situaci ale potřeboval hrudní drén, a to hned.

Na základnu Lékařů bez hranic se nemáme vracet později než v 6 večer, v dobu, kdy se tady stmívá. Zatímco jsme spěchali do skladu pro sadu na hrudní drenáž, naše sestra z pohotovosti zavolala vedoucímu projektu v Carnotu, aby nám dal povolení zůstat v nemocnici o chvíli déle. Noc se blížila každou minutou a pan „Otevřená zlomenina pažní kosti“ ještě pořád ležel v tmavé části budovy bez elektřiny. Zatímco jsem mu při světle baterky zaváděl hrudní drén, náš anesteziolog už přepojoval dýchací přístroj a zařizoval se sestrami přesun pacienta do části budovy, kde je v noci elektřina. Jakmile jsem zavedl drén, odměnil nás pacient malým rozruchem: krevní tlak vyskočil na 250 a hned se zlepšilo i dýchání a saturace krve.

Zpátky na základnu jsme se dostali až v 7 večer. Následoval závěrečný bezpečnostní brífink, večeře a nakonec diskuze týmu o plánu na další den. Podařilo se nám zařídit ranní převoz letadlem do Bangui pro pana „Otevřená zlomenina pažní kosti“ (ze kterého je teď navíc i pan „Hrudní drén“).

S kolegy nám není úplně jasné, kolik operací máme provádět tady a kolik nechat dělat v Bangui. Je otázkou, nakolik můžeme pracovat ve zdejších omezených operačních podmínkách a přitom si být jistí, že pacientům spíš neublížíme. Moji kolegové mají na věc trochu jiný pohled a já je oba chápu. Děláme plány ohledně transferu pacientů a pár jednoduchých zákroků na sále zítra. Uvidíme, jak to půjde.

První část blogu Létající chirurgové

Předchozí blog ze Středoafrické republiky: Léčba vprostřed konfliktu

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Davidův blog v angličtině