Publikováno: 31.03.2014

BLOG ZE STŘEDOAFRICKÉ REPUBLIKY:
LÉTAJÍCÍ CHIRURGOVÉ, část I

© David LauterDavid Lauter je chirurg z USA. S Lékaři bez hranic už vyjel na tři mise, z toho dvakrát do Středoafrické republiky. Podle potřeby se přesunuje mezi nemocnicemi Lékařů bez hranic ve městech Bangui a Carnot.

Před 24 hodinami jsem bez stresu operoval v Bangui (hlavním městě Středoafrické republiky). Dnes večer budu spát v Carnotu, na půli cesty mezi Bangui a hranicemi s Kamerunem. Ve zdejším kostele se v polovině února shromáždila spousta lidí, kteří se do Kamerunu snaží uprchnout.

Šéf banguiského lékařského týmu mi při ranní vizitě řekl, že do carnotské nemocnice přibylo mnoho pacientů, kteří po propuknutí nové vlny násilí potřebují pohotovostní chirurgickou péči. Proto Lékaři bez hranic do Carnotu vysílají „létající chirurgický tým“: mě, anesteziologa a jednu sálovou sestru. Do 15 minut jsem se musel sbalit na cestu.

Když pro nás o půlnoci přiletělo letadlo Červeného kříže, měl už jsem o trochu víc informací. S sebou jsme vezli krabice zásob, které už dřív byly pro takovou situaci zabalené. Bylo v nich všechno, co bychom mohli potřebovat: laryngoskopy, léky, jednorázový materiál, operační lampa a velká řada chirurgického náčiní. Měli jsme se vypravit do Carnotu a zjistit stav pacientů. Letadlo mělo počkat a odvézt nejvážněji ohrožené pacienty na operaci do Bangui. Dovnitř se vejdou jen tři lehátka a jeden sedící pacient. Jeden náš internista poletí do Carnotu s námi, doprovodí pacienty na cestě zpátky a bude se o ně starat za letu. Budeme se rychle muset rozhodovat, jestli se příští den vypraví ještě jedno letadlo, aby evakuovalo další pacienty. Při odletu jsme se dozvěděli, že se naše letadlo bude muset z bezpečnostních důvodů vrátit brzo zpátky – budeme muset pracovat rychle. To teda bude něco.

Operace v nemocnici Lékařů bez hranic v Bangui. Foto © Christian NestlerV nemocnici bylo obrovské množství lidí, kteří proudili z místa na místo. Nedalo se určit, kdo čeká na ošetření, kdo jsou rodiny a přátelé pacientů a kdo jen přihlíží. Jedna ze sester nás rychle provedla pohotovostí, abychom prohlédli pacienty. Dorazili jsme do potemnělé místnosti v rohu budovy, která sice chránila před vlivy počasí, ale taky dovnitř skoro nepouštěla světlo. V budově k mému zklamání nefungovala elektřina – bylo to skvělé místo, kde hrát schovávanou, ale ne už tak skvělé pro vyšetřování pacientů.

V rozích místnosti leželi tři muži, sestra nám líčila stav prvního z nich s obvázanou a zadlahovanou nohou. Jeho rentgen jsem sice v ruce neměl (zklamání č. 2 – rentgen už nějakou dobu nefungoval a nikomu z pacientů ten den nemohli udělat snímky), ale podle zápisu ho ráno postřelili a kulka mu způsobila otevřenou zlomeninu holenní i lýtkové kosti.

Požádal jsem o rukavice, nůžky a obinadlo, abych obvaz sundal a na ránu se podíval. Přišlo zklamání č. 3 – náhlý příliv pacientů vyčerpal zásoby obvazového materiálu tak, že nebyla možnost, abych pacienta v našem časovém presu prohlédl a převázal. Na první prohlídku jsme sice přinesli rukavice a žilní katetry, roztoky a léky, ale mysleli jsme, že základní obvazy v nemocnici budou. Všechen obvazový materiál byl ještě v autě. Budu muset nechat obvazy nedotčené a rozhodovat na základě omezených informací.

Další hodinu jsme měli pořádný hukot. Párkrát jsme se zeptali, kolik pacientů musíme prohlédnout. Odpověď vždy byla „ještě další“. Prohlédli jsme tři pacienty v zadní místnosti a dva v přední – všichni potřebovali operaci, někteří co nejdřív. Kolega anesteziolog s nimi zůstal, aby dohlédl na to, že všichni budou mít katetr, dostanou infúze, antibiotika a potřebné léky proti bolesti. Já jsem pokračoval s šéfem nemocnice do jiné budovy za dalšími pacienty. Cestou jsem si v hlavě opakoval kritéria třídění pacientů:

„Kdo je v ohrožení života? – „Je tu někdo neschopný převozu?“ – „Kdo potřebuje operaci do 24 hodin a kdo může den nebo dva počkat?“

Raději přemýšlím o pacientech jako o lidech, kteří mají nějaký problém, než jako o sledu diagnóz. Tentokrát na to ale prostě nebyl čas.

POKRAČOVÁNÍ ZDE…

Pokračování: Létající chirurgové, část II

Předchozí blog ze Středoafrické republiky: Léčba vprostřed konfliktu

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Davidův blog v angličtině