Publikováno: 17.03.2014

BLOG ZE STŘEDOAFRICKÉ REPUBLIKY:
Léčba vprostřed konfliktu

© Ashley SharpeAshley Sharpe je zdravotní sestra z Kanady. S Lékaři bez hranic vyjela na první misi v roce 2012 – na 9 měsíců do Demokratické republiky Kongo. V současnosti pracuje v mobilním týmu Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice, ve kterém poskytuje podporu zranitelným lidem, kteří byli zanechání bez pomoci a urgentně potřebují zdravotní péči.

Ležím v posteli. Vtom uslyším střelbu, dva hlasité výbuchy… že by minomet? Nejsem zrovna odbornice na zbraně. Přemýšlím, jestli mám usnout, nebo se chystat na cestu do nemocnice. Vedoucí našeho lékařského týmu mi řekl, abych si dnes odpoledne odpočala pro případ, že by došlo k masovému přílivu obětí. Potom bych musela být v prvním týmu, který by vyrazil do nemocnice a začal s tříděním pacientů a stabilizací raněných. Žádný další hluk se dlouho neozval a rádio taky mlčí. Takže si říkám, že je všechno v pořádku, a jdu spát.

Konflikt ve Středoafrické republice, který se od loňského prosince znovu rozhořel, vyhnal téměř polovinu všech obyvatel města Bossangoa do dvou táborů. Jeden vznikl v místní misii, druhý ve škole. Populace, která dříve žila pospolu, je najednou rozdělená událostmi, které zasáhly každého v téhle zemi.

Konvoj uprchlíků ze Středoafrické republiky. Foto © Ashley SharpePřed pár dny mě požádali, abych se vypravila do tábora ve škole. Ukryly se tu tisíce muslimů, kteří byli připravení, aby je čadská armáda eskortovala do bezpečí. To, co jsem po příchodu uviděla, bylo zdrcující. Každý si balil, co mohl, a doufal, že se vejde do některého z dvaceti náklaďáků v konvoji. Bylo jasné, že všichni se tam nevejdou, lidé ale byli poměrně klidní.

V davu jsem potkala jednoho našeho spolupracovníka. Hleděl na mě se strachem, bolestí a smutkem. Když jsme se objali, rozplakal se. Nechtěli jsme se jeden druhého pustit. Začal se třást a já ucítila, jak i mně začaly téct slzy. Nakonec mu někdo stojící opodál pomohl odstoupit a znovu se vzchopit. Začal se omlouvat – za to, že odjíždí, a vůbec za všechno. Zastavila jsem ho a řekla jen: „Odvahu.“ Cítila jsem se tak bezmocná, že se musíme rozdělit. Shromáždili jsme nějaké velké krabice a začali jsme míchat orální rehydratační roztok pro malé děti, které před sebou mají dlouhou cestu, během níž budou na korbách aut vystaveny horku. Co víc jsme v tu chvíli mohli dělat?

Jindy se zase zdálo, že se věci uklidňuji a všechno se vyvíjí tak, jak by mělo. Při práci s terénním týmem jsme vyjížděli na cesty kolem Bossangoa. Potkala jsem mnoho vesničanů, kteří nám vyprávěli své příběhy, a viděl jsem, jaká je jejich momentální realita. Provozujeme mobilní kliniky, ve kterých se snažíme s lidmi během ošetření mluvit. To, co jsem na našich cestách viděla, naznačovalo, že se obyvatelé snaží obnovit své životy, snaží se zahojit rány. Každým dnem se další lidé vraceli domů z buše.

Foto © Ashley SharpePřed dvěma dny jsem uviděla muže, který spravoval střechu svého domu. Celá vesnice byla vypálená a mnoho domů bylo úplně zničených. Zastavila jsem se a s mužem promluvila. Řekl mi, že vesnici vypálili 22. listopadu. On uprchl do buše, stejně jako všichni ostatní. Dva měsíce musel spát venku, napospas živlům a moskytům (malárie, malárie, všude samá malárie!).

Přišlo mi slibné vidět lidi, jak se stěhují zpět do svých domovů (se střechou, nebo bez) a opravují to, co se zachovalo. Zeptala jsem se toho muže, jaká mu situace připadá, jestli si připadá v bezpečí a jestli se nakonec necítí optimisticky, když se pustil do opravování. Odpověděl: „Ne, žádné bezpečí. Rebelové jsou pořád nedaleko.“ Řekl mi, že spravuje střechu, aby v domě znovu mohl žít, ale pokud se ve vesnici zase něco stane, bude připraven znovu utéct… Rány se tedy ještě nezhojily, odolní Středoafričané na tom ale pracují.

Předchozí blog ze Středoafrické republiky: Uvidíš, je to opravdové peklo…

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Blog Ashley v angličtině