Publikováno: 29.10.2014

Blog ze Sierry Leone:
Příběhy z ebolových sanitek

Patricia Carrick je zdravotní sestra z USA. Její první mise s Lékaři bez hranic byl HIV projekt v Malawi. Později pracovala ve dvou projektech na léčbu podvýživy v Jižním Súdánu. Momentálně je na misi v Sierra Leone, což je její první zkušenost s ebolou.

Naši pacienti se k nám dostávají různými způsoby: přicházejí pěšky nebo přijíždějí auty ‒ to se ale stává zřídka. Jsme na venkově, silnice jsou ve špatném stavu a z města je to k nám daleko. Mnohem častěji k nám pacienti dorazí v přeplněné sanitce, která je veze z izolačních center a někdy také z nemocnic, které jsou mnohdy vzdálené několik hodin. Někteří jsou relativně v pořádku, jiní jsou občas poblouzněni horečkou a ochromeni slabostí. Občas někdo také zemře během cesty.

Před dvěma dny dorazila sanitka v sedm hodin večer, kdy už je tady, blízko rovníku, tma. Sanitní vozy v Sierra Leone jsou obvykle 4x4 Land Cruisery, ale občas také auta „podobná“ Land Cruiserům v různých stádiích rozpadu. Uvnitř mají lavice, na které se může namačkat 10 až 12 lidí.

Tentokrát byli uvnitř pouze tři. Na cestě byli už osm hodin. Byla mezi nimi asi osmiletá holčička (málokdo tu zná datum narození nebo opravdový věk), třicetiletá žena a mrtvola muže.

Když dívka vystupovala ze sanitky do místa, kde třídíme pacienty, měla velké potíže s mluvením a její vyděšené oči těkaly po podlaze od rohu k rohu. Řekla nám toho málo, ale postupně zvedala hlavu a na naše vlídné otázky se snažila odpovědět, jak nejlépe uměla. Její otec o ni měl starost ‒ bál se, že má ebolu, a tak ji ráno posadil do sanitky, která se dvěma dalšími cizími lidmi mířila do léčebného centra.

Převážený muž zemřel během cesty. Dva zbývající pasažéři neměli jinou možnost než strávit celý den v rozpáleném autě s mrtvolou, která byla téměř jistě kontaminována. Je těžké si představit, jak hrozná to musí být zkušenost pro osmileté dítě i pro mladou ženu.

Při pomyšlení na to, že dítě, které bylo na první pohled v dobrém stavu, poslali v sanitce, kde mohlo být a v tomto případě jistě bylo vystaveno infekci, jsme byli strašně naštvaní. Nakonec se ukázalo, že neoprávněně. U dítěte se potvrdila ebola – musela se nakazit ještě předtím, než nastoupila do sanitky, stejně tak jako její spolucestující. Hrozná zkušenost, kterou dívka musela vydržet, nás pobouřila právem, způsobila ji ale shoda okolností, ne pochybení řidiče.

Víme, že tělo nedávno zemřelého člověka je nejnebezpečnějším zdrojem nákazy. Možná jste četli, že mrtvá těla a pohřební rituály se staly hlavním zdrojem přenosu infekce. Zaměstnanci Lékařů bez hranic, kteří se starají o mrtvá těla, nosí všechny ochranné pomůcky – ony kompletní „kosmické obleky“, dostupné téměř výhradně v našem léčebném centru. Těla se zabalí do nepropustných plastových pytlů a hluboko do země je potom pohřbívá Červený kříž, který si těla vyzvedává z naší márnice.

I přesto, že mrtvé tělo válející se v ambulantním voze vedle dvou žijících a vyděšených lidí, je poněkud nesvědomitý případ, nebyla jiná alternativa. Tady v léčebném centru se o tělo bezpečně postarali patřičně proškolení lidé v ochranných oděvech.

© Sylvain Cherkaoui/CosmosDalší příběh ze sanitky:

Už jsem zmínila, že jsme jediné fungující léčebné centrum v celé Sierra Leone. I k dnešnímu dni tomu tak je, takže naši pacienti k nám přicházejí z celé země. Tři dny jsme očekávali příjezd tří sanitek s 23 pacienty z izolačního centra, které je propojené s nemocnicí v Makeni, což je velké město, které se nachází na severu země a je od nás vzdálené přibližně deset hodin jízdy.

Večer co večer jsme na ně čekali. Stali se jakýmsi ponurým vtipem – byla to naše fantomová sanitka, ztratila se v černé díře, uvízla v blátě, zmizela ve víru, nebo se vypařila do vzduchu. Den co den jsme slýchali naší terénní koordinátorku (která je pro nás všechny tady šéfem) jak se snaží zůstat klidná, když mluví s úřady, které jsou zodpovědné za převoz pacientů v Sierra Leone, a pokouší se zjistit, co se stalo s těmito lidmi a jejich nevyzpytatelnými sanitkami. Ukázalo se, že dojeli do Kenemy, vzdálené asi dvě a půl hodiny odsud, kde je nemocnice ministerstva zdravotnictví a samostatná izolační jednotka. Ta sice má nějaké kapacity a vybavení, ale není to zařízení schopné léčby a péče o pacienty s ebolou. Z nějakého důvodu odtamtud pacienty poslali zpátky.

Nemáme tušení, jestli zůstali přes noc v sanitce nebo byli dočasně umístěni do Makeni. Včera se vrátili zpět do Kenemy - jedna ambulance s osmi pacienty, z nichž jeden již zemřel. Tělo vyložili v Kenemě a zbytek pokračoval v cestě k nám. Sanitka dorazila kolem desáté hodiny večer se sedmi pacienty. Byla mezi nimi čtyřletá holčička, která také zemřela. To je 25% úmrtnost ještě před tím, než se pacienti dostali k nám.

Drsný začátek, ale zbývajících šest pacientů teď má svá lůžka, podstupují testy, dostávají tekutiny kvůli rehydrataci, mají lékařský dohled a v případě potřeby jim jsou podávány léky proti bolesti. To, co můžeme nabídnout je málo, ale doufáme, že je to alespoň nějaké zlepšení oproti nekonečnému kodrcání na lavici v sanitce při jízdě po deštěm zničené silnici. Další dva vozy, ve kterých si myslíme, že je kolem patnácti pacientů, jsou stále na cestě. Čekáme, kde se objeví. Je to už třetí den jejich výpravy a my stále nemáme žádné zprávy o stavu vozidel nebo o pacientech, kteří jsou v nich.

Další blogy z ebolou zasažených zemí vám již brzy přineseme, sledujte facebookový profil Lékařů bez hranic!


Lékaři bez hranic vyhlašují veřejnou sbírku na pomoc v boji s epidemií eboly v Africe

Předchozí blog: Zázraky se stávají

Blogy Lékařů bez hranic ze zemí zasažených ebolou

Vše o ebole: informace o nemoci a aktuální zprávy o epidemii v západní Africe