Publikováno: 25.08.2014

Blog ze Sierry Leone:
Osudy zasažené epidemií eboly

© Benjamin BlackBenjamin Black je gynekolog-porodník z Velké Británie. Zájem o humanitární krize a jejich dopad na reproduktivní zdraví zasažených populací ho přiměl ke spolupráci s Lékaři bez hranic. Benjamin vyjel na svou první (a sám doufá, že ne poslední) misi do Sierry Leone, kde se zapojil do boje s epidemií eboly.

Krizové týmy v ebolovém centru Lékařů bez hranic v Kailahunu jsou ohromně vytížené. Zdroje jsou omezené a potřeby lidí obrovské. Brzy jsem se zařadil do pomoci zdravotnických týmů při každodenních činnostech.

Léčba eboly není velká věda. Pobíhá tak technicky nenáročně, jak jen to je možné, aby se zamezilo nepotřebným procedurám, které vystavují zdravotníky riziku infekce, např. při používání jehel.

Rád bych vám představil několik pacientů nacházejících se v izolaci, abyste pochopili, s čím se potýkáme. Jsou to skutečné případy, pouze jména a detaily jsem změnil z důvodu zachování soukromí pacientů.

© Benjamin BlackJakmile mám na sobě veškeré části ochranného obleku, kolega mne zkontroluje, aby se ujistil, že žádný kousek těla není bez ochrany. Pak vstoupím do izolační jednotky se zdravotní sestrou, která mi po dobu, co budeme uvnitř, bude dělat „parťáka“. Nejdřív vejdeme do zóny pro případy s podezřením na ebolu, kde jsou převážně pacienti přijatí v průběhu posledních 24 hodin. Čekají na výsledky krevních testů, které rozhodnou o nutnosti přesunu do zóny potvrzených případů, nebo o propuštění neinfikovaných pacientů.

Někdy pacienti přijíždějí na jednotku v malých konvojích. Jsou to i celé rodiny nebo části vesnic, ve kterých došlo k příznačným záhadným úmrtím a kde probíhaly tradiční pohřby. Ve stanu pro „pravděpodobné“ případy čekají na výsledky testů pacienti se symptomy nemoci, u nichž byl potvrzen kontakt s nakaženými.

Tamní pacienti vypadají o poznání hůře než ti s pouhým podezřením na nemoc. Většina leží schoulená na lůžku s jednou rukou na břiše (běžným příznakem eboly je bolest břicha), vypadají slabě a apaticky.

Mezi nimi je malý chlapec, který leží tiše schoulený na své posteli. Přijel včera ke konci směny. Prý mu je devět let, ale je na první pohled podvyživený a tipovali byste, že je mnohem mladší. I s matkou ho přivezla sanitka. Cesty kolem Kailahunu jsou v otřesném stavu a období dešťů jim moc nepřidává. Můžu si jen představit, jaké to musí být kodrcat se v zadní části auta, které se snaží vyhýbat hroudám a výmolům, když je člověku už tak špatně a bojí se cesty do podivného zařízení.

Když se dveře sanitky otevřely, jeho matka už byla mrtvá – zemřela vedle svého syna při převozu. Musí to být pro něj děsivé. Mít devět let, být ze sierraleonského venkova, navíc nemocný, daleko od domova, čerstvě bez matky a sám. K tomu všemu uprostřed cizích lidí od hlavy k patě zahalených ve žlutých pláštích. Prostě děsivé.

Chlapec ležel v louži vodnatého průjmu, a ačkoliv byl při vědomí, nereagoval a nedokázal navázat oční kontakt. Byl doslova strnulý strachem. Odebrali jsme jemně malý vzorek jeho krve a napsali poznámku, aby ho umyli a nakrmili.

Procházíme červenou plastovou brankou, která odděluje podezřelé a pravděpodobné případy od potvrzených. Po opláchnutí nohou chlorovou vodou se přesouváme k nejpotřebnějším pacientům. Během jedné vizity není možné prohlédnout všechny najednou. V ochranném obleku je děsné horko a pacientů je příliš mnoho. Proto před tím, než vejdeme dovnitř, si sedáme se všemi zdravotníky a probíráme, koho potřebujeme vidět a koho stačí pozorovat zvenku vysoce rizikové zóny. Uvnitř izolační jednotky mám s sebou kus papíru a tužku, abych si mohl psát poznámky. Jakmile jsem hotov, křičím své poznatky jinému zdravotníkovi, který je zapisuje na jiný kus papíru. Cokoliv se dostane dovnitř, nesmí vyjít ven.

V jednotce se mnoho pacientů prochází po venku. Někteří poslouchají rádio, zatímco další rozprávějí v kroužcích. Uvnitř izolační jednotky se vyvinula komunita, kterou dala dohromady společná nezáviděníhodná situace.

První pacientka na mém seznamu je Fatmata. Je to žena středního věku, která si vedla relativně dobře, ale pak začala mít průjem. Leží venku na zemi, protože je dost silná na to, aby sama opustila rozpálený stan, ale vypadá slabě a netečně. Kleknu si vedle ní a nahmatám jí puls, zkontroluju teplotu a tep. „Fatmato, jak de’body?“ zeptám se jí pokoušeje se o kreolštinu. Pacientka se na mne podívá, reakce na její jméno je povzbudivá. Na nic si nestěžuje, průjem prý už nemá a daří se jí jíst. Její popis je ale na míle daleko od toho, jak ve skutečnosti vypadá.

Většina členů Fatmatiny rodiny již zemřela a v minulých dnech skonal i její manžel. Specialista na ebolu mi nedávno řekl: „Nemoc zabijí ty, které miluješ nejvíc, ty, kteří ti jsou nejblíž, a ty, na kterých ti nejvíce záleží.“ Ta bolestně moudrá a pravdivá slova poukazují na nevybíravou povahu přenosu nemoci.

Znovu se zeptám Fatmaty, jak se cítí. „Smutně.“ To je pochopitelná a přirozená reakce. Je už emocionálně vysílená a doslova vzdává svůj boj s nemocí, aby se přidala k těm, které milovala a ztratila. Napíšu si, aby se na ni podíval psycholog. Ať se dřív snažil, jak mohl, nepřiměl ji k tomu, aby za ním přišla. Den na to najdu při své ranní vizitě Fatmatu na lůžku, oči otevřené a tělo posmrtně ztuhlé.

V ebolové izolační jednotce je těžké vyjádřit soucit a předat pocit lidskosti. Je plná smutných příběhů a trpících lidí, kteří mají před sebou nejasnou budoucnost.

Jako zdravotník jsem zvyklý být blízko svým pacientům, dotýkat se jich, dávat jim najevo, že nejsou sami. I když neznám jejich obavy a necítím jejich bolest, mohu jim být alespoň na jejich cestě oporou. V izolační jednotce se kontakt odehrává mezi dvěma vrstvami rukavic a třemi vrstvami ochranného obleku. Jediné, co ze mě mohou pacienti spatřit, jsou mé oči v mezeře masky a za zamlženými ochrannými brýlemi. Odloučení umocňuje jazyková a kulturní bariéra a nepochopením toho, co se děje.

V jednotce je malá skupina dětí, kterým se vede překvapivě dobře. Vytvořily si spolu jakousi pseudorodinu, kde se starší děti obětavě starají o ty mladší. Je radost je sledovat, jsou opravdovým symbolem naděje v těchto temných dobách.

Každý den propustíme několik pacientů, což je vždy neskutečně radostná chvíle. Jako tým se soustředíme na tyhle pozitivní momenty a podporujeme naše pacienty a pomáháme jim začlenit se zpátky do společnosti. Když nás opouští dítě, je často plné obav z návratu do světa, který se navždy změnil. Izolační jednotka se pro děti stala útočištěm a některé z nich se domů vrátí jako sirotci.

Společně krizový tým pracuje dlouhé hodiny, aby pomohl co nejvíce pacientům projít tuhle jednosměrnou cestu a dojít až k východu. Víme, že konečný úspěch závisí zejména na pacientovi, ale podpora a zachovávání naděje jsou nesmírně důležité. Epidemie dál hoří, ale dokud nebudeme mít dostatek zdrojů, abychom uhasili požár, a dobrou koordinaci, budou smutné konce nadále až příliš běžné.


Předchozí blog: Tanec s ebolou na 24hodinové směně

Infočlánek na téma eboly

Benjaminův blog v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Informace o aktivitách Lékařů bez hranic v Sieře Leone