Publikováno: 25.09.2014

Blog ze Sierry Leone:
Ebola je krutá nemoc

© Benjamin BlackBenjamin Black je gynekolog-porodník z Velké Británie. Zájem o humanitární krize a jejich dopad na reproduktivní zdraví zasažených populací ho přiměl ke spolupráci s Lékaři bez hranic. Benjamin vyjel na svou první (a sám doufá, že ne poslední) misi do Sierry Leone, kde se zapojil do boje s epidemií eboly.

Sedět přímo v epicentru největší epidemie eboly v historii je zvláštní věc. Přátelé a rodina se mě každý den ptají: „Kdy už se vrátíš domů?”

Upřímně řečeno, sám si tuhle otázku kladu. Být tady může být totiž občas pěkně děsivé.

Jako lékař jsem se v obtížných situacích ocitl už i předtím a jsem si jist, že většina zdravotníků po celém světě může říct to samé. Zažil jsem pacienty, kteří na mě křičeli, viděl jsem jejich agresivní příbuzné a pracoval jsem v situacích, kdy hrozilo velké riziko infekce. Tady jsme ale v infekční zóně po celou dobu. Samozřejmě jsou tu vysoce rizikové oblasti (uvnitř léčebných center) a méně rizikové oblasti. Faktem ale zůstává, že ebola je okolo nás.

Máme naše striktní předpisy o ochranném vybavení, mytí chlórem a žádném dotyku, které nám svým způsobem dávají pocit jistoty. Aby to ale fungovalo, je potřeba aby mezi mnou a každou osobou, s kterou pracuji nebo přijdu do styku, byla důvěra. Každý tu doslova svěřuje svůj život do rukou někoho jiného.

A ve vzduchu visí ještě druhá otázka, která by pravděpodobně měla být tou první: Proč jsem tady?

Čtu ty stejné zprávy jako moje rodina. Mezinárodní paranoia z několika tisíc mil daleko. Krátkozraká rozhodnutí zavřít hranice bez žádných obstojných důkazů, že by to bylo komukoliv prospěšné. Zprávy o experimentálních lécích a vakcíny.

Každý den přibývají zprávy o tomto smutném příběhu. Často v nich převažuje hysterie. Kam se poděl soucit?

Ano, my všichni jsme velmi ustaraní, teď je na starosti ten pravý čas. Za titulky se skrývá více než dva tisíce příběhů osobních tragédií, ztrát na životech a ztrát celých komunit. Nezůstávám tady, protože jsem doktor, medicínská stránka této katastrofy je jasná – zůstávám tady, protože jsem člověk. A až odsud odjedu, tak to bude také proto, že jsem člověk a jako každý jiný, i já mám své limity.

Dříve jsem při své misi potkal jednoho ebolového experta, který mi řekl velmi pravdivou větu: „Ebola je zákeřná nemoc, zabíjí ty, které milujeme. Zabíjí lidi, kteří nám jsou nejbližší a starají se o nás, když jsme nemocní“. Jeho slova nemohla být přesnější. Často je slýchávám, když do léčebného centra přijmeme rodiny, kde jsou všichni nakažení, protože se starali o nemocné členy rodiny nebo se účastnili jejich pohřbu.

Původně jsem do Sierra Leone přijel kvůli porodnickému projektu, ale teď se soustředím na ebolu. Když jsem se před týdnem vracel do léčebného centra v Kailahunu, pomáhal jsem přijímat jednu těhotnou ženu. Léčebné centrum tvoří systém stanů, ve kterých jsou naše oddělení. Každý den se snažím navštěvovat ty samé pacienty, abych mohl zhodnotit jejich pokrok a zavést alespoň nějakou plynulost v péči o ně. Obešel jsem tedy všechny, kdo byli ve stejném stanu jako těhotná žena. Když už si oblékáme ochranné obleky, je dobré využít každou minutu, kterou v nich trávíme. Nově přijatou Jenebu* jsem si hned oblíbil. Jmenovala se stejně jako dítě, které jsem nedávno rodil, a to mi přivodilo úsměv na tváři.

Hygienikové v Kailahunu dezinfikují nosítka na přenášení mrtvých. Foto © P. K. Lee/MSFByla asi v šestém měsíci svého pátého těhotenství. Vesnice, odkud Jeneba pocházela, byla ošklivě zasažena epidemií, ona sama byla jedním z jedenácti nakažených členů jedné rodiny. Většina jich, včetně jejího nejmladšího dítěte, bohužel zemřela. Jeneba sdílela stan s některými ze svých příbuzných, v postelích naproti ní leželi její dva mladší bratři. Od našeho prvního setkání mi bylo jasné, že plod je již mrtvý. Matka necítila jeho pohyb už několik dní. Ona sama vypadala celkem dobře, neměla bolesti ani nekrvácela. Měla teplotu a průjem, ale chodila, mluvila a dokonce se dokázala i najíst.

Chlapci už nevypadali tak nadějně. Mladší z nich ležel v posteli, byl slabý a otupělý. Dokázal se posadit a něco vypít, ale to jediné co chtěl, bylo spát. Jeho bratr byl v komatózním stavu a krvácel z úst a z nosu. Rodiče chlapců již zemřeli, takže až na péči a pozornost, která se jim dostávala od personálu, tu byli sami. Občas přijde okamžik, kdy víte, že nemůžete udělat nic víc, než se ujistit, že pacient netrpí žádnou bolestí, poskytnout mu pohodlí, čistotu a důstojnost. A také lidský dotyk, aby pacienti věděli, že nejsou zapomenuti a že nejsou sami. Nemyslím si, že je vůbec možné si zvyknout na to, že vidíte umírat děti. Mladí bratři zemřeli v rozmezí dvaceti čtyř hodin od sebe.

Stav Jeneby se zlepšoval, druhý den co jsem ji viděl, dokázala vstát a jít si sednout ven. Když jsme spolu mluvili skrz izolační bariéru, zeptal jsem se jí, jestli ví, proč se její dítě nehýbe. „Protože zemřelo a já bych chtěla, aby se dostalo ven,“ odpověděla. Vysvětlil jsem jí, jak bychom to mohli udělat, ale také, že k tomu mám výhrady, protože by mohla začít velmi silně krvácet, což je s ebolou velmi nebezpečné. Spolu jsme vymysleli plán. Dostane se do lepší kondice, zesílí, bude brát vitamíny a výživu a poté plod z jejího těla odstraníme. „Až vám bude lépe“, řekl jsem, protože jsem tomu věřil.

V době, kdy zemřel druhý z bratrů, jsem zjistil, že stav Jeneby se rapidně zhoršil. Měla potíže s dýcháním, dávila se zvratky a trpěla nevolností. Pár minut poté, co jsme jí dali léky, které by jí pomohly bojovat s nemocí, zemřela.

Pravděpodobně už bych neměl být v šoku z toho, že lidé, kteří jsou nakažení ebolou, umírají, ale stále jsem. Při pokusech o porozumění této nemoci jsem zvolil nový přístup, který má něco společného se slovy, která jsem slyšel od ebolového experta. Vidíme jen pacienty uvnitř léčebných center ‒ někteří přežijí, jiní ne. To, na co se zaměřuji teď, jsou lidé, kteří budou žít právě díky tomu, že jejich příbuzní jsou v léčebném centru.

Ebola je kontaktní nemoc, vyhněte se kontaktu a vyhnete se riziku nákazy. Patřičná izolace, ochranné oděvy a bezpečné pohřby je to, co zachraňuje životy. Asi to není tak vzrušující jako vidět propouštění vyléčeného pacienta, ale je to zásadní věc ve snaze zastavit epidemii. Právě to mám teď na paměti, dává to mé práci úplně jiný smysl. Vědomí, že můžeme ulevit od bolesti těm, kdo jsou uvnitř a zároveň ochránit životy těch venku.

*Jméno pacientky bylo změněno


Lékaři bez hranic vyhlašují veřejnou sbírku na pomoc v boji s epidemií eboly v Africe

Předchozí blog: Kritická 24hodinová služba

Vše o ebole: informace o nemoci a aktuální zprávy o epidemii v západní Africe

Benjaminův blog v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Informace o aktivitách Lékařů bez hranic v Sieře Leone