Publikováno: 11.01.2015

Blog ze Sierra Leone:
Otevíráme nové ebolové centrum!

© Alison Criado-PerezAlison Criado-Perez je britská zdravotní sestra. Když její tři děti dospěly, začala v roce 2007 spolupracovat s Lékaři bez hranic. Splnila si tak dávný sen o práci pro humanitární organizací. Alison už mise Lékařů bez hranic zavedly na různá odlehlá místa světa: do jihoafrických deštných pralesů, na frontovou linii konfliktu v Libyi, do uprchlických táborů v Jižním Súdánu nebo do D. R. Kongo v rámci očkovacích kampaní. Nyní se připojila k týmům bojujícím s epidemií eboly v západní Africe.

Neděle

Jen vkročíte do Freetownu, zasáhne vás ebola. Nebo povědomí o ní. Vyplňování zdravotních formulářů, mytí rukou chlórem ještě před vstupem do budovy letištního terminálu a měření teploty než vyjdete ven.

Zdravotnická osvěta a preventivní opatření se i nadále šíří městem. Velké plakáty, které říkají: „Ebola je reálná, vyhněte se tělesnému kontaktu!“, lemují hlavní dopravní tepny. Nádoby s roztokem chlóru na mytí rukou jsou před vchody do restaurací a supermarketů – i tak si ale dávám pozor, abych dveře neotevírala rukou. Ani jako zdravotníci jsme nikdy nemuseli být tak vymydlení a přísní na hygienu. Všichni už si zvykáme na zákaz jakéhokoliv tělesného kontaktu: žádné dotyky v týmu, žádné podávání ruky, když někoho potkáte. Místo toho ruce zkřížené na hrudi.

Ebolová centra ve Freetownu jsou přetížená. Ale život ve městě s 1,2 milionu obyvatel pokračuje i přes přítomnost neviditelného zabijáka víceméně normálně. Trhy jsou otevřené (Mezi námi, jak můžete nakupovat na trhu, aniž byste se dotkli někoho jiného?), stánky podél silnice také prosperují a dlouhé pláže, které lemují město, jsou plné mladých rybářů.

Úterý

Vydáváme se na čtyřhodinovou cestu na severovýchod do Magburaky, kde se staví naše nové léčebné centrum. Je to obrovská plocha překypující neuvěřitelnou aktivitou. S pomocí asi čtyř stovek dělníků chce tým vybudovat centrum během dvanácti dní. V oblasti je nedostatek lůžek pro pacienty s ebolou, kteří musejí snášet mučivou desetihodinovou cestu do nejbližšího léčebného centra. Mnoho z nich cestu nepřežije a sanitky tak přijíždějí s mrtvolami mezi těžce nemocnými a sklíčenými pacienty.

Snažíme se, aby se projekt co nejdřív otevřel. Stavební plocha už je vyrovnaná a vyčištěná, obrovské skladové stany stojí, stejně jako stany pro pacienty, které nabízí kapacitu 100 lůžek. Stan s laboratoří spolu se stanem pro zdravotnickou osvětu a psychologické poradenství jsou taky na místě. Odvodňovací příkopy už dělnicí vykopali a vybudovali toalety. Momentálně budují přístřešky pro sprchy a střechy pro centrální chodby.

Středa

Dnes školíme nové místní zdravotníky a vysvětlujeme jim, jak používat ochranné pomůcky, které musí nosit v rizikových zónách ebolového centra. Každý ví, jak vypadají, v médiích jsou často vidět. Všem je známý zářivě žlutý oblek jako pro kosmonauty, který se skládá z nepropustné kombinézy, masky, kukly, brýlí, rukavic a bílých holínek s těžkou gumovou zástěrou navrch. S teplotami kolem 30 stupňů (a ve stanech budou ještě vyšší) je v nich nesnesitelné horko. Z každého teče pot proudem.

Projdeme rituál svlékání a oblékání s pomocí jiné osoby, která je procesu vždy přítomna, aby se ujistila, že všechny ochranné pomůcky sedí správně a že ani jeden milimetr čtvereční nezůstane odkrytý a zranitelný. Jeden milimetr čtvereční je všechno, co virus potřebuje, aby mohl vstoupit do těla. Nejnebezpečnější část je svlékání, protože oblečení, které si sundáváte, pokrývá smrtící, ale neviditelný virus eboly.

Druhý člověk vás sleduje a dává vám rady při každém kroku: teď si umyj ruce, potom si sundej první pár rukavic, teď si znovu umyj ruce, … Všude je v dostatečném množství roztok chlóru. V okamžiku, kdy virus vstoupí do těla, vám hrozí smrt, ale mimo tělo ho chlór může zničit.

Na konci dne jsou všichni unavení, ale spolu jsme zase o krok blíž k otevření bezpečného ebolového centra se zaměstnanci, kteří vědí, jak to tu chodí. Než jdu do postele, procházím přihlášky dalších zdravotníků. V dopisech je spousta žalostných slov: smrtící virus… sirotek… žádné vzdělání, žádná naděje.

Právě záblesk naděje je to, co alespoň budeme moci nabídnout.

Stavba ebolového centra v Magburace. Foto © Ralph Ohnmacht/MSFSobota

Celé místo je v pohybu: tesaři procházejí s pilami, kladivy a hoblíky, elektrikáři zavěšují světla ve stanech, specialisté na vodní a odpadové hospodářství se ujišťují, že systém dodávek chlorového roztoku pracuje správně. Červená zemina se posypává štěrkem a natahují se ploty z oranžové síťoviny, které oddělují pacienty s podezřením na ebolu od těch potvrzených. Od příštího pondělí, kdy začneme přijímat první pacienty, už nebudeme moci vstoupit do vysoce rizikové zóny bez těch divných, možná až strašidelných ochranných pomůcek.

Zítra máme zkušební den se všemi zdravotníky a hygieniky, takže práci musíme dodělat dnes. Zbývá nám pět hodin… možná budeme pracovat celou noc. Já pracuji s lékařským týmem, pomáhám vybalovat a srovnat léky, sestavovat kovové postele a plachty a dostat na místo zbytek zdravotnického vybavení, které je v centru potřeba.

Každého zaměstnává jeho vlastní úkol, týmová spolupráce tu funguje skvěle. Will, náš projektový koordinátor, má na tváři při prohlížení celého místa výraz úzkostného soustředění. Odstartoval tenhle projekt před patnácti dny, takže s výsledkem musí být spokojený.

Neděle

Centrum ukazujeme několika návštěvníkům z organizačního velitelství, kde britská armáda spolupracuje s místními úřady. „Královští inženýři by se mohli stydět“, prohlásí jeden z vojáků, když mu řekneme, že celé tohle centrum vyrostlo za 12 dní.

Na závěr se tu procházíme pod hvězdnou noční oblohou. Všichni jsou po dlouhém unavujícím dni vyčerpaní – vážně to byly perné dva týdny. Všichni jsou ale zároveň nadšení, že jsme to dokázali a jsme připraveni otevřít.

Zítra přijmeme první pacienty, u kterých se již potvrdila ebola a momentálně jsou v jednom ze záchytných středisek, kde pacienti čekají, než se uvolní lůžko v nějakém léčebném centru. My jim dáme šanci žít, šanci přidat se k malé skupině těch, kdo ebolu přežili.

Vše o ebole: historie, příznaky, léčba, ...
Blogy Lékařů bez hranic ze zemí zasažených ebolou