Publikováno: 04.01.2015

Blog ze Sierra Leone:
Můj ebolový deník začíná

© Alison Criado-PerezAlison Criado-Perez je britská zdravotní sestra. Když její tři děti dospěly, začala v roce 2007 spolupracovat s Lékaři bez hranic. Splnila si tak dávný sen o práci pro humanitární organizací. Alison už mise Lékařů bez hranic zavedly na různá odlehlá místa světa: do jihoafrických deštných pralesů, na frontovou linii konfliktu v Libyi, do uprchlických táborů v Jižním Súdánu nebo do D. R. Kongo v rámci očkovacích kampaní. Nyní se připojila k týmům bojujícím s epidemií eboly v západní Africe.

Tak, konečně zase jedu na misi. Brzy budu v letadle do Freetownu v Sierra Leone, abych se přidala k přibližně 3.500 místních a mezinárodních spolupracovníků Lékařů bez hranic, kteří bojují s největší a nejvíce smrtící epidemií eboly, kterou kdy lidstvo zažilo.

Nemůžu se dočkat. Odjíždím s podporou a láskou mé rodiny a přátel, i přesto, že by si téměř všichni přáli, abych nejezdila. Hlavně mé tři děti: všechny jsou dospělé a i přesto, že chápou moji motivaci, se o mě bojí.

S téměř 20.000 potvrzenými případy eboly v západní Africe, z nichž jedna třetina zemřela, se sama sebe ptám, jestli mám strach. Byla jsem ráda, když jsem slyšela nahrávku jednoho z našich doktorů na BBC Panorama, který přiznal, že si myslí, že by nebylo přirozené nemít alespoň trochu strach nebo obavy. Takže ano, bojím se.

Po vynikajícím přípravném školení, kde jsme se učili o epidemiologii viru, způsobech přenosu a kontrole infekce, jsem si velmi dobře vědoma nebezpeční, jakému budeme vystaveni. Jsem si také vědoma bezpečnostních opatření, která musíme dodržovat, abychom se ochránili, a vědoma jsem si také lidské omylnosti. Nehoda s injekční stříkačkou při odběru krve. Náhodný dotyk kůže s kontaminovaným oblekem při svlékání po návratu z izolační jednotky…

Kailahun, Sierra Leone: Oblékání před vstupem do rizikové zóny ebolového centra. Foto © Karin Ekholm/MSFŠkolení nám dalo dobrou praktickou průpravu a fyzicky se také cítím připravená. Vím, co musím udělat. Jsem ale připravená psychicky? Jak se vyrovnám s nevyhnutelnými tragédiemi, osiřelými dětmi, děsivými, osamělými úmrtími jak mladých, tak starých lidí, jejichž jediný kontakt se světem jsou podivná stvoření oblečená jako mimozemšťani? Myslím, že to bude moje dvanáctá mise s Lékaři bez hranic. Už jsem se setkala se smrtí a zkázou ve válečných zónách Středoafrické republiky, Libye a Sýrie. Ale jakkoli tragické tyto situace byly, nějak cítím, že tahle mise bude ještě horší. Myslím si, že je to kvůli nepředvídatelnosti, neviditelnosti viru a samotě umírajících na izolaci.

Mezi pacienty budu plně chráněná oblekem a jako zdravotní sestra budu podporovat ty nejzranitelnější. Na ebolu neexistuje lék, pacientům můžeme poskytnout pouze podpůrnou léčbu. Můžeme lidem pomoci v boji s virem tím, že je rehydratujeme a když s ním bojovat nemohou, můžeme jim pomoci cítit se méně osamělí a dočkat se důstojnější smrti.

Takže to bude velmi prospěšných, náročných a vyčerpávajících šest týdnů. Poprvé od doby, kdy se před třiceti čtyřmi lety narodilo moje první dítě, nebudu s rodinou na Vánoce a bude to divné a smutné. Ale ve srovnání s možností nedělat nic ve chvíli, kdy něčí matky, otcové, sestry, bratři a děti umírají, je to malá cena, kterou zaplatím.

Vše o ebole: historie, příznaky, léčba, ...
Předchozí blog o ebole ze Sierra Leone: Příběhy z ebolových sanitek