Publikováno: 29.03.2013

srdce a duše

Minja je psycholožka Lékařů bez hranic. Poskytuje psychologickou pomoc a podporu obětem domácího a sexuálně motivovaného násilí, zejména ženám. Díky lásce a podpoře svých rodičů měla už jako náctiletá odvahu opustit poklidné Finsko a vydat se poznávat svět. Žila v Jižní Americe, kde se kromě pestré kultury a mnoha zajímavých lidí, setkala také s obrovským utrpením, násilím a nedostatkem sociálních jistot i základní zdravotní péče.

V té době byla činnost Lékařů bez hranic oceněna Nobelovou cenou míru. To Minju inspirovalo a uvědomila si, že humanitární činnost jí může poskytnout určitou možnost vyrovnat se s frustrací způsobenou nespravedlnostmi a utrpením, se kterými se setkávala. Od té doby uplynulo několik let, Minja vystudovala střední školu, získala magisterský titul z psychologie, vdala se, dál se vzdělávala a pracovala. Nyní pracuje pro Lékaře bez hranic na Papui Nové Guineji.

© MSF

Na misi se musíte zamýšlet nad rovnováhou mezi empatií a nutným emočním odstupem, abyste se ubránili duševnímu vyčerpání. Zatím se mi to docela dařilo, přišly ale i chvíle, kdy jsem s tímhle přístupem musela bojovat.

Jednou to bylo, když jsem se před týdnem dověděla od jedné ze sester v našem Centru podpory rodiny, že v nedaleké vesnici propukly boje mezi klany. Řekla mi, že v jedné z bojujících skupin jsou i děti. Myslela jsem si, že dětští vojáci nejsou tady na Papui Nové Guineji obvyklí. Tahle zpráva mě hluboce zasáhla. Odešla jsem do kanceláře Lékařů bez hranic vyplakat se našim logistikům (zdá se, že nejsou jen dobří logistici, ale i poradci). Plakala jsem kvůli tomu, že ty děti zažijí něco, s čím by se nikdy potkat neměly, kvůli traumatům, kterým budou vystavené, i kvůli strachu, že přijdou o svůj mladičký život. Občas prostě nemáte dost síly bránit se pocitům.

Další věc, která na mě dolehla, se stala dnes a byla hodně jiná než ta první. Byl to jen kratičký okamžik. Spolu s mým poradcem jsme měli na programu denní sezení pro šíření osvěty v nemocnici, kde pravidelně přednášíme o intimním partnerském násilí, sexuálním násilí a o službách, které Lékaři bez hranic obětem násilí poskytují.  Stáli jsme v ambulanci a můj poradce mluvil k lidem v jazyce huli. Měla jsem čas letmo si prohlédnout naše posluchače. Viděla jsem ženy, které měly své děti zavinuté v tradičních vacích billum, muže s pomalovanými tvářemi a věnci na hlavách i staré ženy, které měly zablácená chodidla od dvouhodinové pěší cesty do nemocnice.

© Fiona Morris - Ženy s dětmi čekají před nemocnicí v Tari, kde Minja pracuje.

Moji pozornost přitáhla na první pohled chudá mladá žena, která do nemocnice přišla se svým děťátkem, které mělo poraněnou nohu. Matka mu ji zafixovala pomocí kusu lepenky a špinavého hadru. Pohled na to mě zasáhl. Cítila jsem obrovské sympatie se ženou, která s minimálními prostředky udělala, co mohla, aby svému dítěti pomohla. Cítila jsem smutek nad sociální nespravedlností celého světa. Cítila jsem smutek z toho, že to děťátko dostává tolikrát méně sociální péče než děti u nás doma ve Finsku.

Tyhle pocity jsou pro mě osobní výzvou. Když si je naplno pustím pod kůži, když je nechám, aby mě úplně pohltily, brzo vyhořím. Na druhou stranu jsem ale moc ráda, že na mě mají dopad. Tahle práce je totiž nejen o duši, ale i o srdci.

Předchozí blog: Přílet

Blog Minji v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic v Papui Nové Guineji