Publikováno: 07.07.2014

Blog z Pákistánu: Lidská pouta

© MSFSaràh Dina je psycholožka, která je na první misi s Lékaři bez hranic v pákistánské Quettě. Většinu života prožila v Austrálii, její rodina pochází ze Seychelských ostrovů. Saràh bloguje o nových místech a lidech, které v zcela jiné zemi potkává.

V našem programu psychologické péče slýcháme o bolesti a žalu, neměli bychom ale zapomínat na příběhy o uzdravení. Poslouchat klienty, jak popisují, že jejich noční můry pominuly, že se jejich vztahy zlepšily nebo že mají lepší náladu, je pro psychologa jako rajská hudba. Podobné chvíle tady v Quettě a Kuchlaku zažíváme často. Poradenství a psychoterapie je v této části světa něčím relativně novým a mnoho lidí vůči nim bylo a stále je skeptických. Program ale zatím probíhá dobře a já doufám, že se bude dál rozrůstat.

Pro mě jako pro psycholožku je důvěrnost základní součástí mojí práce. Proto si nejsem jistá, zda budu plně schopná na následujících řádcích vyjádřit hloubku mé zkušenosti nebo popsat detail konverzací. Ale dopad, který na mě tento zážitek měl, je příliš velký, než abych o něm nenapsala.

Pracuji s pacientkou, o které si myslím, že je vzorem šlechetnosti a houževnatosti. Přišla za námi s depresivní náladou poté, co si prošla několika traumaty. Žije v obrovské chudobě. Když mohla, docházela k nám na kliniku na sezení. Na dnešní schůzku přivedla tři ze svých dětí.

Když jsem s ní dnes mluvila, uvědomila jsem si, jak moc může lidské pouto pomoci k uzdravení. Nemluvíme stejným jazykem a místní poradce je tak naším společným prostředníkem, ale cítím, že mezi mnou a touto ženou je natolik silné pouto, že ho sotva dokážu popsat. Dnes mluvila o tom, kolik síly jí konzultace daly a jak moc pro ni naše péče a podpora znamenala. „Cítím, jak mi moje břemeno padá z ramen, když s vámi mluvím,“ řekla. Sama se mi s velkým smutkem dřív přiznala, že uvažovala o tom, že by nechala svou mladičkou dceru provdat, aby z jejího věna mohla nakrmit ostatní děti.

Pacienti Lékařů bez hranic v pákistánském Chamanu. Foto © Sa'adia KhanDnes mi vyprávěla o tom, jak byla její dcera požádána o ruku. Když uvažovala nad tím, jak těžký život by děvče mělo, kdyby se provdalo za onoho muže, rozhodla se nabídku k sňatku nepřijmout. Nechtěla, aby její dcera trpěla víc, než trpěla ona sama. Možná to zní jako přirozený ochranářský mateřský instinkt, ale ve zdejším prostředí se jedná o mimořádně odvážné a bystré rozhodnutí.

Nejstarší syn navštívil několik sezení. Pociťuje mnohem větší zodpovědnost, než by odpovídalo jeho jedenácti letem věku. Mluví o tom, jak je mu smutno, když slyší ostatní děti, jak venku hrají kriket, zatímco on musí pracovat, aby pomohl rodině. Chci mu umožnit, aby mohl být dítětem, a povzbudit ho, aby si hrál tak, jak by si zasloužil, ale vím, že to udělat nemůže.

Nejmladší dcera má krásný, sladký úsměv a klidnou, tichou povahu. Z jejích očí se dá číst smutek, ale ona stejně jako její matka přemáhá bolest. Ráda bych jí řekla, že všechno bude v pořádku, ale popravdě nevím, jestli to tak bude.

Nejmladší syn je kurážný a neustále naladěný na režim přežívání – ví přesně, co chce. Sledovala jsem ho, jak jednou jedl sušenky s takovou vervou a tak hladově, až jsem si říkala, jak dlouho vlastně nejedl. Pokusila jsem se ho přimět, aby se rozdělil se svou sestrou. Nejdřív nechtěl, ale pak to udělal tak vlídně, jak jen hladové roční dítě dovede. Jeho sestra měla očividně také velký hlad, ale byla stejně laskavá jako její matka – ani jednou si nepostěžovala nebo se nepokusila sebrat svému bratrovi jednu ze sušenek. Kéž by tenhle malý chlapec musel přemýšlet nad tím, kdy se zase nají, jeho hlad mu ale neumožňuje zamýšlet se nad mnoha jinými věcmi.

Je těžké nalézt svoje hranice. Rychle jsem si ale uvědomila, že tahle schopnost je nezbytná pro tento typ práce. Existují tu hranice toho, jak moc se o lidi můžu starat. Tuhle rodinu nemůžu nakrmit, ani jí nabídnout přístřeší. Především je nemůžu ochránit od každodenních traumat. Můžu ale poslouchat. Můžu utěšovat. Můžu se zapojit. A můžu jim ukázat, že láska a smilování v určité formě existují. Nemusí se to zdát jako mnoho. Ale to málo je lepší než vůbec nic. A podle této ženy bylo ono málo, co jsme jí mohly poskytnout, přesně to, co potřebovala. Co si neuvědomila, bylo, že ona sama mi toho dala nejspíš víc, než jí budu já moci kdy nabídnout.

Předchozí blog z Pákistánu: Na porodním sále jako jedna rodina

Blog Saràh v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Pákistánu

Další články na téma psychologické péče