Publikováno: 06.02.2014

Blog z Pákistánu:
jeden výbuch za druhým

© Jon Gunnarsson RuthmanJon Gunnarsson Ruthman je zdravotní bratr ze Švédska. S Lékaři bez hranic je už na druhé misi. Působí na pohotovosti v nemocnici v pákistánském Chamanu.

Člověku se v jednom kuse kouří od pusy. Horko, které nám ještě nedávno nedalo vyspat, je to tam. Lidé se kvůli zimě drží uvnitř, dokonce se trochu snížil počet našich pacientů.

Na pohotovost v této době přichází více lidí s popáleninami, protože se snaží zahřát, jak jen to jde. Jedna zcela zahalená žena má popálenou velkou část těla. Umístili jsme ji do oddělené ženské sekce. Chtěli jsme ji vyšetřit, ale nemohl jsme. Není s ní její manžel, a tudíž nám nemohl dát povolení k tomu, abychom jí sundali burku a vyšetřili ji. Pacientka se vrtí a otáčí kvůli bolestem. Sestra jí aplikuje kanylu a podává léky tišící bolest, zatímco čekáme.

Zavolal jsem pro ženský personál z pediatrického oddělení, nemohou ale zrovna přijít. Už od prvního dne jsem chtěl pro pohotovost najmout nějaký ženský personál, ale nebylo to vhodné z hlediska místní kultury. Naše pacientka trpí déle, než kdyby byla muž. Není jednoduché taková pravidla respektovat, ale chceme-li tu pracovat, musíme. Není mi z toho lehko.

Výbuch

17:52. Nedaleký výbuch otřese celým domem. Vybíhám na dvůr. Opodál na obloze vyrůstá hřibovitý oblak dýmu. Začínají zvonit telefony a všichni spolupracovníci mimo službu už míří za námi.

Pacienti na pohotovosti Lékařů bez hranic v Pákistánu. Foto © Fathema Murtaza/MSFNa pohotovosti je momentálně jediná sestra, zbytek je na večerních modlitbách. Hned sem začneme nosit krabice s materiálem, který bude potřeba. Šestnáct obětí výbuchu přiváží dřív, než stihne dorazit všechen náš personál. V případě nehody s velkým počtem obětí není hlavním cílem zabránit chaosu – to ani není možné. Cílem je zkrátit chaos na co nejkratší dobu. Nepřipravit se na takovou situaci by znamenalo připravit si velký problém.

Všude je zmatek a krev, ale nakonec se nám podaří situaci trochu zklidnit. Za dvě hodiny už můžeme osm raněných poslat na nelehkou cestu do Kvéty. Jak ošetřujeme zbylé pacienty, situace se uklidňuje. Vyhlašuju konec pohotovosti a věci se vrací k normálu. Všichni si oddechneme.

Deset minut na to se ozve druhý výbuch!

Na svém místě, teď a tady

Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když to píšu. Exploze vyráží všechna okna. Tentokrát na nich máme protibombové fólie, kromě tří – a zrovna pod nimi stojím já. Přistane na mě hromada střepů, ale jako zázrakem se nikomu nic nestane. A je po oddechu. Explozi způsobil neúspěšný pokus pyrotechniků zneškodnit druhou bombu. Vybuchla jim přímo do tváře.

Přijíždí dalších sedm raněných, většinou policistů. Chaos je tentokrát ještě kratší. Policisté, kteří před chvílí udržovali klid před klinikou, jsou najednou v opačné pozici. Teď doprovázejí své raněné přátele a kolegy. Všude je spousta zbraní, což ještě víc zesiluje napětí. Tři další ranění vyrážejí na cestu přes horu do dalekého operačního sálu v Kvétě.

Všechno funguje skoro tak, jak by mělo. Jsem na svůj personál a jeho reakci hrdý. Celým mým tělem prostupuje neobvyklý pocit – že jsem na svém místě, teď a tady.

Je to hodně zvláštní pocit a mnozí z vás možná neporozumí, proč se my, Lékaři bez hranic, vydáváme daleko od našich rodin do nebezpečí.

Vy, co jste našli svoje pravé místo na světě, užijte si to a buďte za to šťastni.

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Pákistánu