Publikováno: 07.03.2014

© Jessica Holden

BLOG Z PÁKISTÁNU:
DŘÍVE NEMYSLITELNÉ SE TU STÁVÁ realitou

Jessica Holden je australská lékařka, která na dálku řídí porodnické projekty Lékařů bez hranic v Pákistánu.

Slýchám tady věty, které bych nikdy nepovažovala za možné:

„Je nám jedno, jestli to dítě žije.“

„Je mi jedno, jestli moje žena vykrvácí, bez dělohy je k ničemu.“

„Děvčat už máme dost, můžete jí najít jiný domov?“

„Bude lepší, když zůstane tady a umře tady, než ji převážet jinam, kde by pak umřela, i když je šance, že by po převozu mohla přežít.“

„Musím otěhotnět, jinak si manžel najde jinou ženu.“

„Opravdu jsem v přechodu? Chvála Bohu, myslela jsem, že čekám své 25. dítě!“

„Budu radši, když umře, než jí dělat císařský řez.“

„Skutečným mužem se stanete až tehdy, když vám žena porodí syna.“

Novorozenec v nemocnici Lékařů bez hranic v Péšávaru. Foto © MSFJe to pro mě zvláštní realita, být konfrontovaná s takovým lhostejným přístupem ke smrti. Vyrůstala jsem s vírou v posvátnost života – že veškerý život je vzácný a měli bychom udělat maximum pro to, abychom zabránili smrti. Ta ale v téhle části světa z mnoha důvodů nabyla zcela nového významu. Jsem to já, kdo musí změnit své názory a schopnost zvládat náročné situace, abych tady přežila.

Slýchám se, jak říkám věci, které bych nikdy nepovažovala za možné:

„Jestli vám záleží na životě dítěte, měli bychom rychle udělat císařský řez. Jestli vám na dítěti nezáleží nebo nechcete císařský řez, můžeme počkat, a uvidíme, jak bude porod probíhat.“

„Bez hysterektomie vykrvácí. Zachraňme ji, aby se mohla starat o vaše žijící děti. Můžete si najít jinou ženu, která vám porodí další děti.“

„S tou dívkou je všechno v pořádku. Pokud si ji necháte, bude pro vás přínosem.“

Někdy nejsem schopna přijít s odpovědí na otázky, jaké bych nikdy nečekala. Sexismus, rasismus, nedbalost a zlo. Dávky nebezpečných léků, které mi vyrážejí dech. Není divu, že někteří pacienti přicházejí v tak žalostném stavu. Zanedbání povinností je u některých externích poskytovatelů zdravotní péče běžné a nedbalost je obvyklý způsob zacházení s ženou „nízké ceny“. K dispozici je mnoho jiných žen, s nimiž se lze oženit, pokud tahle nepřežije.

Jsem teď klidnější, než jsem bývala doma, když se při porodu setkám s nízkou tepovou frekvencí dítěte.

Rodina chce většinou jen vidět, co se bude přirozeně dít. Odmítají lékařskou pomoc, kterou nabízím. Není důvod zvyšovat moji vlastní tepovou frekvenci a krevní tlak v reakci na adrenalin. Nemusím už jednat rychle a precizně, abych zachránila život. Naučila jsem se jít s proudem, sledovat, co nám příroda přichystá. Poznala jsem už, jak dlouho dokáže dítě přežít bez kyslíku nebo jak matka může krvácet, a přesto přežít. Doufám, že mi to přinese skvělý „rozhled“, který budu moci využít ve svůj prospěch. Až se ale vrátím domů a znovu se ocitnu pod tlakem spojeným se záchranou životů, vydrží mi můj nově objevený klid?

Slýchám věty, o nichž vím, že zaznívají po celém světě:

„Jestli mi neschválíte dovolenou, dám výpověď.“

„Nevím, jak se to stalo.“ (S velmi provinilým výrazem)

„Musíte se hned podívat na mého pacienta!“

„Proč nemám nárok na proplacení přesčasů?“

Moje nová realita se od té staré zase tolik neliší.

Stále ještě se usmívám, když slyším, jak za zdí nemocničního areálu bučí kráva. Stále ještě registruji rachot palby na ulici. Každá hlasitá rána může být výbuch bomby s mojí následnou prvotní reakcí, že bych měla jít pomáhat při záchranných pracích. Stále cítím potřebu smát se některým dramatům, která dennodenně zažívám, abych nemusela brečet. Zdá se, že při porodu používám vakuový extraktor s elektrickým pohonem pokaždé, když zrovna nastane výpadek proudu. Vždycky budu žasnout nad pacienty, kteří navzdory doporučení lékařů opustí ve vážném stavu nemocnici. Výrazně ztížené porody. Silné krvácení. Normální, zdraví pacienti vyžadující lékařský zákrok. Nikdy nezapomenu na naivitu pacientů, která může pramenit pouze z tradičního životního stylu bez moderních vymožeností.

Dny mi zpříjemňují maličkosti, které mi zároveň připomínaInovativní využití podložky na Twister. Foto © MSFjí obrovské rozdíly v kultuře. Například po „noci společenských her“ s dalšími expaty jsme zapomněli uklidit podložku na hru Twister. Když jsme se následující den vrátili domů, poznali jsme, jak si účel tohoto plastového archu vyložila naše uklízečka. Asi Twister nikdy nehrála.

 

Předchozí blog: Po dvojčatech - trojčata!

Blog Jessicy v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Pákistánu

Další články na téma péče o matku a dítě