Publikováno: 14.02.2014

Blog z Myanmaru:
Měl jsem to vědět dřív

© Alvin SornumAlvin Sornum je britský lékař, který je na první misi s Lékaři bez hranic. Působí v projektu primární zdravotní péče a péče o pacienty s HIV v Myanmaru, na severu státu Rakhine. Alvin vystudoval v Británii a poté působil ve zdravotnických programech v Jihoafrické republice a v Bangladéši.

Buthiduang je město střední velikosti jižně od Maungdaw. Působí neuvěřitelně odlehle, je obklopené horami a hustými, panenskými deštnými lesy a líně je obtéká klikatící se řeka. To místo se mi moc líbí. Dům pro terénní zdravotnický personál (mě, dalšího lékaře a dvě sestry) je prostý, jak taková zařízení bývají. Snažím se teprve zjistit, jestli máme elektřinu. Při pomyšlení na turecký záchod v přízemí se modlím, abych nedostal průjem.

Klinika je hned naproti. Leží v jakémsi stavení z vyztuženého bambusu (fotografování přísně zakázáno). Ihned po příchodu si všímám, že je našlapaná pacienty. V nemocnici v Jižní Africe, kde jsem pracoval, byla čekárna pohotovostního oddělení jako válečná zóna, kde se mísili pacienti se zraněními a s HIV v terminální fázi. Tady to nebylo o moc jiné. Vedoucí kliniky mi pokynul, abych vešel do vedlejší místnosti, kde v tichosti a s úsměvem na rtech seděl kompletní personál kliniky. Po chvíli jsem si uvědomil, že ode mě očekávají krátký projev. Zmocnil se mě náhlý pocit paniky. Neřeknu vám, o čem jsem přesně mluvil, ale v zásadě se jednalo o verš z textu písně Michaela Jacksona Heal the World. Kéž bych si dělal legraci. A co je horší, musel jsem poslouchat tlumočení svého proslovu do tří místních jazyků. Přesto jsem si vysloužil potlesk.

Myanmar: 8letý HIV pozitivní chlapec dostává léčbu na klinice Lékařů bez hranic. Foto © Ron Haviv/VII PhotoKlinika podle všeho poskytuje základní a neodkladnou lékařskou péči a stejně tak se stará o HIV pozitivní pacienty. Rozhodl jsem prohlédnout naléhavé případy, zatímco se druhý lékař věnoval objednaným pacientům s HIV. Mým prvním ranním pacientem byl ráno 15denní kojenec trpící křečemi a problémy s příjmem potravy. Málem jsem udělal chybu v diagnóze, přestože při zpětném pohledu se jednalo o celkem zjevný novorozenecký tetanus. Matka rodila doma a k přerušení pupeční šňůry použila kuchyňský nůž. Zkoušku z tropické medicíny jsem zvládl bez potíží, ale tohle bylo poprvé, co jsem se s touhle nemocí setkal v reálném životě, takže mi to chvilku trvalo. Otec měl na sobě tričko s nápisem „Měl jsi to vědět dřív" a já si pomyslel, že ta věta je z mnoha důvodů velmi výstižná. Zbytek rána jsem strávil ošetřováním hodně nemocných pacientů: jeden ztížený porod; těhotná žena se silně sníženou funkcí imunitního systému, která neustále zvracela a pravděpodobně dítě potratila; pokousání od psů a spousta akutních vodnatých průjmů.

Bylo to docela hektické, zejména s nedostatečným vybavením a s asistencí pouze jedné zdravotní sestry a jedné porodní asistentky. Většinu pacientů jsem stabilizoval a kde to šlo, odeslal jsem nemocné do blízké nemocnice. Odpoledne to nebylo o nic snazší. Sdělovat špatnou zprávu je vždycky těžké – v tomto případě jsem musel jedné rodině vysvětlit, že prognóza stavu jejich otce s rozsáhlou mozkovou mrtvicí je velmi zlá. Ještě těžší je vysvětlovat to zdrceným členům rodiny přes tlumočníka v jeskyni za klinikou, kde se to hemží krysami. Říkal jsem, že k smrti nesnáším krysy?

Na konci rušného dne mi z hodinu vzdálené kliniky volala zdravotní sestra, která hledala doktora, jenž by pomohl s převozem těhotné ženy se silným vaginálním krvácením. Už byli na cestě a nic dalšího jsem se nedozvěděl. V místě, kde se můj terénní vůz setkal s jejich, došlo k předávce. Vybaven základní pohotovostní sadou jsem nastoupil do jejich auta a snažil se vzpomenout si, jestli byla porodnická praxe byla součástí popisu práce – žádný totiž zatím nemám. (Nebyla). Tak jako tak, tohle drama bylo zbytečné. Pacientka byla v pořádku. Moje „vaginální krvácení“ bylo silnější než její. Ale cítil jsem se docela v pohodě.

Moje povznesená nálada ale neměla dlouhé trvání. Když jsme s pacientkou dorazili do nemocnice, zjistil jsem, jaké tam mají k dispozici vybavení. Najednou mi došlo, že jsem celý den posílal nemocné pacienty na středisko, které není vybavené o moc lépe než my. Nevím, co jsem čekal, ale připadám si hloupě, že jsem tam ty lidi posílal s takovým optimismem. Podíval jsem se před chvílí do své knihy – novorozenecký tetanus má 80% úmrtnost i v zařízeních s kvalitní péčí. Sakra.

Další blogy Lékařů bez hranic

Alvinův blog v angličtině

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Myanmaru