Publikováno: 07.10.2014

Blog z Libérie:
Další den v životě

Martin Zinggl je komunikační pracovník, který působí v liberijské Foye v týmu Lékařů bez hranic pro boj s ebolou. Ke spolupráci s Lékaři bez hranic ho přivedly osobní důvody. Jeho nejlepší přítel, který byl raněn během války v Bosně, mu řekl, že považoval Lékaře bez hranic za nejefektivnější nevládní organizaci v Sarajevu. Martin se dříve zúčastnil misí na Haiti a v Iráku jako zdravotní propagátor.

06:13 hodin ráno. Budík na mobilním telefonu mě neurvale vzbudí. V místnosti je tma a je cítit zatuchlý pach. Všechno se zdá být rozmazané a zamlžené, především moje myšlenky. Co je dnes za den? Jaké je datum? Už musí být září, možná středa.

Ve Foye je každý den stejný. Vstanete, jdete do práce a pak zase spát. Velký rozdíl je v tom, že občas prší více, jindy méně. Mezi tím jsou tu pohřby, slzy a utrpení, nově přijatí pacienti a zřídka také ti, co přežili. Ano, ebola je tu stále.

Ve skutečnosti je to, že stále musím psát tyto řádky, nepochopitelné a ostudné. Od začátku epidemie eboly, což bylo před šesti měsíci, se tu tyhle události opakují každý den. Po dobu šesti měsíců stál svět nečinně stranou, zatímco v tomto koutě Afriky umírají lidé. Každý den, po dobu šesti měsíců. 

Pracovník dezinfikující domy pacientů s ebolou odpočívá. Foto: Martin Zinggl/MSF

Plány jsou vytvořeny, sliby byly učiněny, naděje byla dána – a zničena. Kde jsou experti? Zdravotníci? Humanitární pracovníci? Kde jsou zdroje? Chlór? Léčebná centra? Hygienické sady? Vozidla? Helikoptéry, palivo, jídlo, holínky, rukavice…? Seznam je nekonečný. 

Lékaři bez hranic tu neúnavně pracují již šest měsíců. Dostalo se nám mnoha poděkování z celého světa. Ale vděčnost nestačí. Jiné organizace jsou tu ještě vzácnější než pacienti, kteří ebolu přežili. Takže jestli tahle zpráva ještě nedorazila do Bruselu, Ženevy, New Yorku a Moskvy, opět je tu přátelské připomenutí: LÉKAŘI BEZ HRANIC NEMOHOU TUTO PRÁCI DĚLAT SAMI! PROSÍM PŘIJĎTE A PŘILOŽTE RUKU K DÍLU!

Ano, my sice poskytujeme péči pacientům, kteří jsou nakaženi ebolou, ale každý den přicházejí pacienti noví. A dnes už se způsob naší práce omezuje pouze na „kontrolu škod“.

Tady ve Foya věříme, že pracujeme v jednom z epicenter epidemie. Ve skutečnosti kromě situace tady a v Monrovii, kde pracují další týmy Lékařů bez hranic, nevíme, jak situace v jiných částech země vypadá. Nevíme, zda nejsou v Libérii jiné oblasti zasažené ještě mnohem více. Nevíme, zda nejsou někde další vesnice zcela vyhlazené ebolou nebo jenom  odstřižené od zbytku světa.

------------

01:36 hodin ráno. Noční strážci v našem areálu nám vyjádřili svou vděčnost tím, že ohřáli vodu, abychom si v pozdní noci mohli dát kbelíkovou sprchu. Ležím v posteli a zírám do inkoustově černé nicoty. V místnosti je zase úplná tma a venku cvrlikají cvrčci.

Navzdory únavě se nemohu přimět k odpočinku. Můj vztek a frustrace jsou příliš veliké. Obrazy z uplynulého dne jsou vždy přítomny v mé mysli. Opět jsme byli svědky děsivé situace, kdy jsme před zraky otce pohřbili jeho sedmiletou dceru. Opět jsme přivedli pět pacientů s podezřením na nákazu z odlehlých vesnic do našeho ebolového centra. Opět jsme několika desítkám vesničanů museli vysvětlovat, proč jejich domy dezinfikujeme chlórem. Opět jsme bezmocně museli přihlížet tomu, jak těhotná žena s vnitřním krvácením umírá před našima očima. A to není nic ve srovnání s tím, co se děje v Monrovii.

Čas jít spát. Zítra ten koloběh začíná znovu. 

Pokračování Martinova blogu vám již brzy přineseme, sledujte facebookový profil Lékařů bez hranic!


Lékaři bez hranic vyhlašují veřejnou sbírku na pomoc v boji s epidemií eboly v Africe

Předchozí blog: Cesta do „země eboly“

Vše o ebole: informace o nemoci a aktuální zprávy o epidemii v západní Africe