Publikováno: 04.09.2012

Blog z Konga: Étoile

Dr. Chris Bird je pediatr Lékařů bez hranic. Dříve působil jako reportér Guardianu a agentury Reuters. Po deseti letech opustil dráhu novináře, aby vystudoval medicínu a vrátil se zachraňovat životy na místa, ze kterých dříve psal. V říjnu 2011 vyjel na svou první misi s Lékaři bez hranic do nemocnice v Lulimbě, malém městě v provincii Jižní Kivu v Demokratické republice Kongo. Jižní Kivu je centrem konfliktu a tamní populace je často vysídlená a ohrožená podvýživou, nemocemi a válečnými úrazy. Dr. Bird pracuje v nemocnici, která poskytuje bezplatnou primární i následnou péči. Je ženatý a má čtyři děti.


Dr. Chris BirdÉtoile, francouzský výraz pro hvězdu, se v Kongu používá jako křestní jméno. Kvůli jeho magii ho budu používat pro pacienta, který je pro mě a mé kolegy v nemocnici v Lulimbě velmi důležitý.


Étoilea jsem našel v nemocnici hned po svém příjezdu. Dělil se o postel s dalšími nemocnými dětmi a nevydával žádné zvuky, což je na pediatrickém oddělení špatné znamení. Měl 14 měsíců a vážil jen 5 kg. Když zakašlal, jeho ruce a nohy se třásly jako větvičky ve větru. Kůže na jeho hrudníku byla tak napjatá, že jsem nemohl použít stetoskop. Étoile byl mým prvním případem podvýživy a při vyšetření jsem zjistil, že jeho stav téměř přesahuje maximální měřitelné hodnoty podvýživy. Tehdy jsme tu ještě neměli speciální oddělení pro léčbu podvýživy, ale našli jsme trochu terapeutického mléka a tak jsme spolu s ošetřovatelem Pierrem Kizou začali o toho malého chlapce pečovat.


Počet pacientů stoupal a nebylo jednoduché poskytnout Étoileovi potřebnou pozornost. Po týdnu na antibiotikách jeho váha klesla na 4,9 kg a jeho kašel se ještě zhoršil. Pierre má dlouholeté zkušenosti a tak se odmítl vzdát. Doporučil, abychom Étoilea vyšetřili na tuberkulózu. Nejdříve jsem váhal, protože jsem si nebyl jistý, jak zvládneme takovou léčbu, která vyžaduje měsíce péče a častá vyšetření. I kdyby Étoile zázrakem přežil podvýživu, pochyboval jsem, že s ním budou rodiče přicházet na prohlídky. Bydleli 15 km daleko ve městě Misisi, což znamená dlouhou a drahou cestu do nemocnice.


Špatně jsem ovšem odhadl rozhodnost Étoileovy matky. Když dnes přijmeme dítě na výživové oddělení v Lulimbě, je mu přidělena postel a moskytiéra, každé tři hodiny ho krmí sestry a jeho životní funkce jsou pravidelně monitorovány. Nic z toho jsme na začátku neměli. S Pierrem jsme na základně Lékařů bez hranic sebrali termosku, dali matce trochu dřevěného uhlí, aby si na dvoře nemocnice mohla rozdělat oheň a ohřát vodu, k tomu pár balení terapeutického mléka, a vysvětlili jí, jak připravovat jídlo a krmit dítě. Každý den i noc jsme ji viděli, jak po malých lžičkách krmí vyhublého chlapce. Stala se přirozenou součástí našeho výživového programu a začala ostatním matkám vysvětlovat, jak krmit jejich podvyživené děti, kterých se objevovalo stále více.


Vůbec se také nedivila délce léčby Étoileovy tuberkulózy. Sto let od objevení příčiny tuberkulózy stále nemáme spolehlivý test, kterým by šlo nemoc diagnostikovat u dětí v prostředí rozvojových zemí. Vysvětlili jsme jí, že jsme na základě různých parametrů odhadli, že Étoile má tuberkulózu a že zahájením léčby nemůžeme nic ztratit.


Po měsíci podávání léků proti tuberkulóze nedošlo k žádnému zlepšení jeho stavu. Málem zemřel na otravu krve a stále kašlal. Mnohokrát jsem si přál, abychom měli rentgen a mohli tak zjistit, co se děje v jeho malém vyhublém hrudníku. I s matkou jsme mu udělali test na HIV, který byl naštěstí negativní. Matka pokračovala v krmení terapeutickým mlékem a dávala nám včas vědět, když dostal průjem nebo horečku, takže jsme mohli včas zasáhnout (za dobu jeho pobytu v nemocnici jsme ho dvakrát léčili na malárii).

 

 

 

 

Po dvou a půl měsících jsme měli dlouhý rozhovor s Étoileovou matkou a rozhodli se, že bude lepší ho léčit doma. Dostával teď Plumpynut, vysoce kalorickou arašídovou pastu, a i když jeho váha stále zůstávala na 5kg, přestaly u něj horečky a kašel a snížilo se riziko, že by se doma nakazil jinou infekcí. Vzhledem k výjimečné péči jeho matky jsem tedy porušil pravidla a poslal ho domů s léky proti tuberkulóze na dva týdny a instrukcemi pro jejich podávání. Matka si ho přivázala do šátku na zádech a vydala se na dlouhou cestu do Misisi.


Za dva týdny se vrátili na kontrolu. Změna byla úžasná. Étoile ztratil svou stařeckou tvář, už neplakal a přibral natolik, že jsem ho mohl vyšetřit stetoskopem. V dalších týdnech mu začaly přibývat vlasy a začal se plazit. To už Étoilea v nemocnici všichni znali a při příchodu ho sestry vítaly širokými úsměvy.


Étoile teď dokončuje léčbu tuberkulózy. Začal chodit, váží 7,5 kg a nemusí už chodit do nemocnice, ale jen do zdravotního střediska v Misisi. Jeho matce už tak nemusíme dávat zásoby léků na několik týdnů, ale může si je vyzvednout každý den ve středisku. Mezitím pozoruji i ostatní pacienty s tuberkulózou, kteří přestávají kašlat a začínají se usmívat. Jeden malý chlapec s tuberkulózou na tom byl také špatně, ale když jsem mu minule kontroloval uzliny v podpaží, začal se hihňat na celé kolo.


S Pierrem jsme se na sebe podívali a usmáli se. S Étoilem jsme urazili dlouhou a náročnou cestu. „Jsou pacienti, na které nikdy nezapomenete, a Étoile je jeden z nich,“ říká Pierre. Étoile, ta malá hvězda, která odmítla zhasnout a která v sobě shrnuje všechny stránky naší práce v této krásné, ale osudem stíhané zemi.


Předchozí blog Dr. Birda „Operace Easy Rider“ si můžete přečíst ZDE.

Všechny články z Lulimby najdete na jeho anglickém blogu.

O aktivitách Lékařů bez hranic v Demokratické republice Kongo se více dočtete ZDE.