Publikováno: 23.07.2012

Blog z Jižního Súdánu: Poslední den

Ruby Siddiqui je epidemioložka působící v Manson Unit, středisku klinického výzkumu Lékařů bez hranic v Londýně. V současnosti je na misi na severu Jižního Súdánu, kde probíhá závažná uprchlická krize. Desítky tisíc uprchlíků vyčerpaných po týdnech strastiplného putování na útěku před konfliktem v súdánském státě Modrý Nil překračují hranice do sousedního Jižního Súdánu, kde posléze přežívají ve zcela nevyhovujících podmínkách v uprchlických táborech či dočasných shromaždištích, často bez dostatku pitné vody a vystaveni nepříznivému počasí. Ve svém blogu Ruby popisuje aktuální situaci a dění v oblasti. O situaci se více dočtete také ZDE.

Ruby Siddiqui.Odjezd z mise bývá vždy těžký, a tento je ještě mnohem komplikovanější. Krize ještě zdaleka nekončí a zbývá tu tolik práce. Teprve teď začínáme poznávat skutečný rozsah nemocnosti v populaci, daří se nám identifikovat nemocné dříve, než je příliš pozdě, a snižovat počet pacientů, kteří z nějakého důvodu nedokončí léčbu. Pořád je však možné udělat ještě více.

Kvůli stávce zaměstnanců jsme museli přerušit testování podvýživy těhotných žen. Potřebujeme přesnější představu, jaké nemoci zasahující tuto populaci a také provádět více kvalitativního výzkumu (částečně strukturovaná interview, focus groups a neparticipativní pozorování), abychom pochopili názory, chování a zvyky uprchlíků v otázkách vody a hygieny. Proto je možná vhodné, že mě přijíždí nahradit přímo můj vedoucí. S krizovou koordinátorkou Tarou, která také opouští misi (a se kterou budu zakrátko zase pracovat) jsme vtipkovaly, že jsme nastavily tak vysoký standard, že nás mohou nahradit jen ty nejvyšší šarže v Lékařích bez hranic (bez ohledu na to, že je léto a shánění dobrovolníků je proto mnohem složitější). Můj vedoucí Phil je však expertem na infekční choroby s léty praxe v terénu s Lékaři bez hranic. Ráda předávám projekt někomu, kdo ho dokáže posunout na ještě vyšší úroveň.

Nechávám za sebou tým fantastických lidí.

Rozsáhlý kolektiv z Keni, jako třeba sanitárního technika Johnstona, stydlivou porodní asistentku Janet, logistiky Solomana a Stevena, kteří si nikdy nestěžovali na moje neustálé požadavky, nebo ošetřovatele Petera, který se vždycky postaral o zástupy pacientů přicházející z tábora. Pak je tu parta ze Sierra Leone – ošetřovatel Daniel, který za pacienty cestoval i přes záplavy a bahno, výživový ošetřovatel John, který pečlivě kontroloval všechny pacienty odcházející z výživového programu, a vedoucí zdravotnického týmu Sheik, který strávil měsíc bez svých zavazadel a nikdy si nestěžoval. A nakonec zbytek týmu – nepostradatelní logistici Richard, Andrew, Neil a Robin, koordinátoři Estoban a Joachim, které jsem potkala na Haiti krátce po zemětřesení v roce 2010, zdravotnice Laura, Sabrina, Katherine a Erna, a Martha s Mattem a Rinkem, náš úžasný sanitární tým, který stále zápasí se zajišťováním vody pro tábor.

Letadlo Lékařů bez hranic opuští Jamam. Foto © Ruby SiddiquiNaložila jsem svá zavazadla do auta a najednou se u mě objevil Jilail. Jilail je nejstarším členem terénního týmu a já o něj měla vždy starost, jestli pro něj není všechno to chození příliš namáhavé a jestli se může na tým spolehnout. Při bombardování ve státě Modrý Nil přišel o šest členů své rodiny. Šest. Myslím, že mi říká, abych se co nejdřív vrátila zpět. Nevím jak říct, že už se zpátky nevrátím, a tak jen kývu hlavou a tiše odcházím s knedlíkem v krku.

Když se auto rozjíždí, najednou k němu přibíhá naše zdravotní koordinátorka Vanessa. Nejvíc mě trápí, že opouštím právě ji. Vzdáleně jsem ji znala už několik let, kdy jsem ji podporovala ze své kanceláře v Londýně. Ale teď jsme poprvé pracovaly vedle sebe. Bylo úžasné pozorovat, jak tahle dynamická žena motivuje své týmy a všude okolo rozdává rady a názory. Často jsme spolu diskutovaly o těch nejlepších řešeních zdravotních problémů místní populace. Je to špatná doba k odjezdu, ale Vanessa mě obejme a já vím, že je mi odpuštěno.

Jsem v slzách. Novináři a další expati odjíždějící z mise už jsou unavení neustálým zastavováním a chtějí být co nejdřív pryč z tábora. Ale já to vidím jinak. Když odjíždíme uprostřed ranního světla, vidím jen krásu národa Ingassana, hrdých lidí z hor, kteří se najednou ocitli uprostřed bažiny. Musel to pro ně být šok, ale oni vše snášejí se stoickým klidem a jsou odhodlaní přežít tuto nepěknou kapitolu svých životů.

Náš tým Lékařů bez hranic žije vedle nich a dělá vše pro to, aby byl slyšet jejich hlas, organizuje intervenci v nejtěžší úvodní fázi krize a poskytuje péči těm nejvíce zranitelným. Nedokážu si představit nic, co by mělo větší smysl.

Předchozí blog Ruby Siddiqui „Němé děti“ čtěte ZDE.

Všechny Rubyiny blogy v angličtině najdete ZDE.