Publikováno: 11.10.2013

pořádnÁ noční šichta

© MSF - Emma PedleyEmma Pedley je zdravotní sestra z Británie, která pracuje v projektu Lékařů bez hranic v Nasiru v Jižním Súdánu. Projekt poskytuje péči odloučeným komunitám - Emma se stará o ambulance, o vakcinaci dětí a mobilní kliniky.

Je těžké si představit, jakou škálu pacientů člověk potká, když má službu. Už doma v Británii to bývá pěkná směsice. Množství nočních případů mě pořád zaráží. Starám se o různé pacienty – od případů na pohotovosti přes podvyživené děti ve výživovém centru, které se někdy nečekaně v noci zhorší, po nestabilní pacienty na JIPce.

Heslem během služby na vysílačce je „čekej nečekané“. Jazyková bariéra a nutnost pracovat s různě vyškolenými místními spolupracovníky občas ztěžují poznat, k jak vážnému případu vás volají. Zvykla jsem si, že se snažím po vysílačce dostat co nejvíc informací, zatímco spěchám do nemocnice. Ve tři ráno se ale s baterkou v ruce ve zdejším terénu neběhá nejlíp.

Nastíním vám pár zajímavých případů, které jsem zažila během pár služeb v posledních měsících – naštěstí se všechny nestaly během jedné noci!

20:00

„Pohotovost volá Emmu, máme ruce plné práce, přijď prosím!“ Když tam doběhnu, povzdechnu si – všude je plno pacientů. Vyrážím na JIPku třídit pacienty a určovat závažnost jejich stavu. Během 30 minut to zvládneme a dav se rozptýlí. Jen jeden nemocný muž a pár kojenců zůstane kvůli důkladnějšímu vyšetření a léčbě. Žádná věda.

Cestou zpátky se proti mně vynoří ze tmy pár postav. Matka přivedla dcerku, která na první pohled nevypadá nemocně. Sama pro sebe zavrčím: „Kéž by lidé nepřicházeli do nemocnice v noci, když už marodí několik dní.“ Když holčičku prohlédnu, nechám se obměkčit, trápí ji průjmy. S matkou sem šla dlouhé dvě hodiny a je vyčerpaná. Rychle popřemýšlím nad stavy na odděleních a posílám ji na dětské. Vzhledem k dehydrataci jí pomůže kapačka. Ráno je děvče v pořádku a můžeme ho propustit.


© Brendan Bannon - Jižní Súdán, 2012

21:00

„Haló, služba? Tady dětské oddělení.“ Sedmiletý chlapec je… zkrátka není v pořádku. Už čtvrtý den ho bolí břicho a nemá chuť k jídlu. Je mu hůř, leží stočený na posteli. Léčba amébózy nezabrala. Ani neprotestuje, když ho otočím a prohmatám mu břicho. Je celý zpocený, a když ho pustím, stočí se zpátky. Nezvracel a má jen lehce zvýšenou teplotu. To mě podržte. Nic hmatatelného se nedá určit, ale moje ošetřovatelská zkušenost mi říká, že je mu hůř, než se zdá. Posílám ho na pozorování na JIPku a pro jistotu se domlouvám s chirurgem.

Den nato byla chlapci diagnostikovaná tyfová horečka a protržení střev a musel na rozsáhlou operaci. Díky bohu za moje instinkty.


22:00

„Tady JIPka, potřebujeme zavést kanylu.“ Doma v Británii to bývala hračka, říkám si. Tam jsem ji ale nemusela zavádět třídennímu novorozenci s dýchacími obtížemi. Stará kanyla přestala fungovat, takže nemůžu použít levou ruku dítěte. Zbyly mi jen dvě křehké žíly na pravé. V životě jsem kanylu nezaváděla dětem. Beru si vybavení a zírám s baterkou na tu skoro průhlednou ručičku.

Na poprvé se to nepovede a dítě se na protest rozpláče. Matka ho pevně svírá v náručí a dívá se na mě s výrazem naprosté důvěry. Věří mi víc, než kolik si věřím já sama. Na podruhé to zkusím z jiného úhlu a… Zázrak! Záblesk červené krve v kanyle značí úspěch.


23:30

„Tady výživové centrum, haló, službo?“ Kojenci nejsou moje silná stránka. Vcházím na potemnělé oddělení, které je plné dětí. Po obou stranách je slyšet jemný ospalý pláč. Kráčím mezi postelemi až na místo, kde se srotila světla baterek. Personál oddělení se tu sklání nad pacientem. Je to jedno z týden starých předčasně narozených dvojčat. Je celé prochladlé. Ve zdejších 30 °C se pořád potíte a je tak těžké uvěřit, že někdo vůbec může prochladnout. Vnitřní regulace teploty ale u tohohle dítěte naskočí až za pár měsíců. Sakra, má jen 32 °C.

Chceme ho zabalit do izotermické fólie. Jenže jedna je roztržená a druhou potřebují na JIPce. A inkubátor tady nemáme. Pak si vzpomenu na jednu věc z kurzu tropické medicíny. Říkám matce, ať se rozepne a lehne si na záda. Pokládáme jí syna na hruď a balíme je oba do přikrývek. Klokaní metoda. Za hodinu začne teplota dítěte stoupat jako mávnutím proutku.


01:00

„Máme tu dospělého pacienta, přijď prosím…“ Vymotám se z moskytiéry, popadnu baterku a za zívání opouštím svůj tukul.

Pacient je zpola při vědomí a sotva dýchá. Nevypadá to dobře. Nasadím si stetoskop – v hrudníku to chrastí a bublá, nejspíš srdeční selhání. Ten muž umírá. Můžeme mu to aspoň ulehčit. Po injekci tišících léků se jeho dech zklidní. Skláním se k jeho ženě a říkám, že víc nemůžeme dělat. Přijímá to bez řečí – smrt je tady součástí života. V šest hodin tenhle pacient zemřel. Odešel v míru se svou ženou po boku. Na světě se stanou horší věci.


02:00

„Službo, službo, tady JIP, máme tu chlapce v křečích!“ Utíkám do nemocnice a vysílačkou volám sestry, ať připraví injekce diazepamu. Může to být cokoli, ale ať jsme připraveni na nejhorší.

Na oddělení leží čtyřleté dítě s mozkovou malárií. Dostává diazepam, uložíme ho do pozice bezpečné v případě zvracení, dostane čípek paracetamolu, obklad atd. Za chvíli už se stabilizuje. Dneska už teda asi neusnu…


© Camille Lepage/Hans Lucas - Jižní Súdán, 2013

03:00

„Voláme službu na pohotovost… haló?“ Říkají mi, že jde o bodnutí škorpióna. Četla jsem o tom, ale nikdy jsem takový případ nezažila. Pacientka trpí bolestmi, její syn ji k nám nesl asi hodinu. Škorpióni jsou sice nečekaní a nechtění návštěvníci, ale nejsou smrtelní – jejich bodnutí je ovšem velmi bolestivé. Píchám pacientce injekci anestetik – během pár vteřin přestane plakat a diví se té náhlé tupé úlevě. Až jsme se tomu s jejím synem rozesmáli. Za deset minut se už žena směje a odchází domů.


A nakonec 05:30 ráno

„Službo, tady chirurgické oddělení, potřebujeme paracetamol…“ Zaryju hlavu do polštáře a zaúpím. Proč si zásoby nezkontrolovali po minulé noci? Přinesu ho. Šourám se oddělením a mnu si oči – ano, dnes už nemá smysl vracet se do postele po tom všem.

Cestou zpátky potkávám porodní asistentku Ruth. Je snad ještě víc unavená než já, v noci asistovala u tří porodů. Společně si u kafe stěžujeme a nahlas přemýšlíme, proč jsme si vybraly tak náročnou práci v tak nelidských hodinách. Stojí to za to?

Přemýšlím o pacientech, které jsem na službě viděla. Chlapec s tyfovou horečkou. Bodnutí škorpióna. Prochladlé dítě. I muž, který zemřel. Pomohla jsem mnoha lidem, některým na začátku, jiným na konci jejich života. Možná jsem jeden nebo dva životy zachránila. Cítím uspokojení, které mi žádná únava vzít nemůže.

Stojí to za to? Ano, stojí, každá taková vteřina nevyspání.

Předcházející blog Emmy: Až po uši

Blog Emmy v angličtině

Více o práci Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu

Další blogy Lékařů bez hranic