Publikováno: 08.11.2012

Blog z Jižního Súdánu: Nuoih, část druhá

Cormac Donnelly je všeobecný lékař z Galway v Irsku, který nyní působí ve výživovém projektu Lékařů bez hranic v Bentiu ve svazovém státě Unity v Jižním Súdánu. Bentiu leží poblíž jihosúdánských ropných polí a hranice se Súdánem. Je to oblast zvláště ohrožená nedostatkem potravin a Lékaři bez hranic ve městě a jeho okolí provozují od roku 2010 výživový program. Cormac kromě své práce v Irsku působil také v Zambii. Je na své první misi.


Cormac Donnelly.Zkouším zjistit, co si místní lidé myslí o příčinách podvýživy v Jižním Súdánu. Už jsem se vyptával personálu na klinice a teď mířím za matkami podvyživených dětí. Často mám dojem, že mnoho matek odmítá připustit existenci podvýživy u svých dětí. Myslí si, že jediným problémem je průjem, malárie či kašel. Možná je to způsobeno hrdou povahou národa Nuerů.

První dotazovaná žena není místní a tak se s ní bavíme arabsky. Její dvouletý syn je učebnicovým příkladem závažné podvýživy – vlasy jako dráty, vyhublý stařecký obličej, povislá kůže v důsledku ztráty tělesného tuku. Matka si je vědoma toho, že její dítě je podvyživené. Říká, že syn byl dlouho nemocný a až donedávna neměli přístup ke zdravotní péči, protože manžel pracoval v odlehlé oblasti, kam za ním museli odejít. Odmítá však, že by za stav dítěte mohl nedostatek potravin. „Nevyznám se v tom, ale vím, že byl vážně nemocný a nebylo to kvůli nedostatku jídla,“ říká. Když se jí ptám, co synovi dávala k jídlu, odpovídá, že dostával jen čirok, protože nic jiného nebylo k dostání. Nedostatek bílkovin v chlapcově stravě může být hlavní příčinou jeho podvýživy. Matka dodává, že její manžel je placen nepravidelně. „Někdy naši muži nedostanou peníze, a když ano, utečou s nimi. Musí také podporovat další ženu,“ vypráví.

S několika dalšími matkami diskutujeme v nuerštině. „Nemyslím, že by moje dítě mělo problém s podvýživou, má jen průjem a zvrací,“ říká jedna z matek, jejíž dítě je momentálně kvůli nedostatku chuti k jídlu způsobenému podvýživou krmeno žaludeční sondou. Jiná žena vysvětluje, že „nemáme dost jídla pro celou rodinu, můj muž je voják a někdy není placen včas, mívá to dva nebo tři měsíce zpoždění.“ Další žena je z kmene Dinka a neumí nuersky ani arabsky, a nikdo z přítomného personálu nedokáže překládat. To dobře demonstruje rozdílnost lidí a názorů, které se na klinice potkávají.
 


V jiné chatrči slyším odlišné příběhy. Jedna žena mi vypráví, že její dítě je podvyživené, protože se narodilo v nebezpečí. Je vdova. „V dubnu 2011 na nás zaútočila milice, můj muž byl zabit, celá úroda zničena a naše věci ukradeny. Byli jsme dva měsíce bez jídla a mé dítě onemocnělo,“ vypráví. Dodává, že není ze státu Unity, ale patří ke kmeni Pojulu. Nedostala od vlády žádnou penzi, ale říká, že přežívá díky pohostinnosti místních Nuerů.

Velmi důležitou věcí je zde dobytek. Je to symbol postavení a také důležitý faktor při řešení sporů a dojednávání manželství. Jedna z žen viní z problémů právě nedostatek krav. „Lidé v této zemi žijí různými styly života, někteří mají dost krav a jídla. Nám jídlo chybí. Když máte krávu, dítě může pít mléko a je v pořádku,“ říká. Tato víra v mléko je možná jedním z kořenů důvěry v náš výživový program, kde podáváme speciální terapeutické mléko. Kravské mléko samozřejmě může být pro děti zdravé, pokud je nezávadné a není podáváno mladým kojencům.

Nakonec se dostávám k poslednímu příběhu o příčinách podvýživy. V našem výživovém centru vyniká jedna z žen, Elizabeth. Zatímco většina našich matek jsou teenagerky nebo jim je jen něco přes dvacet, Elizabeth* vypadá mnohem starší. Její devítiměsíční syn Diew má Downův syndrom. Není to poprvé, co byla přijata na kliniku. Nevím, co se s nimi v budoucnosti stane, protože tu nejsou žádná zdravotnická zařízení, kde by se mohli o jejího syna odpovídajícím způsobem postarat. Elizabeth je zároveň vdova. Její manžel loni zemřel na tyfus.

Elizabeth dříve žila v Chartúmu, kde si vydělávala jako uklízečka. „Jedna mezinárodní organizace nám řekla, že máme jít domů volit, proto jsem sem přišla,“ vysvětluje důvody svého návratu. Když její manžel zemřel a tři nejstarší dcery se provdaly, Elizabeth se musela sama postarat o tři nejmladší děti. „Chodím sbírat dřevo na otop, které pak prodávám na trhu. Když mám štěstí, vydělám za den deset jihosúdánských liber (asi 2 eura), ale jiné dny jen tři až pět. Za peníze koupím dětem mléko a čirok. Nemohu si dovolit maso, olej nebo fazole,“ vypráví. Když jde sbírat dřevo, nechává Diewa v péči své šestileté dcery. Své rodině také nemůže poskytnout nezávadnou vodu. Jejich voda pochází z řeky, kde ji pouze filtruje přes plátno. Nejbližší zdroj nezávadné vody je vzdálený několik hodin chůze a většinu dnů nemá čas k němu jít. „Tento rok jsem také plánovala něco vypěstovat, ale mé dítě bylo příliš nemocné a proto jsem to nemohla zvládnout,“ dodává.

Zdá se, že příčin podvýživy je tu mnoho a řešení problému bude složité. Mezitím na naší klinice léčíme ty nejhůře postižené a voláme po rozsáhlejší akci, která by situaci dlouhodobě zlepšila.


*Jména byla změněna pro zachování anonymity

 

 

Předchozí blog: Nuoih

Následující blog: Bez domova

Cormacův blog v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnosti Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu