Publikováno: 12.07.2012

Blog z Jižního Súdánu: Fronty na všechno

Ruby Siddiqui je epidemioložka působící v Manson Unit, středisku klinického výzkumu Lékařů bez hranic v Londýně. V současnosti je na misi na severu Jižního Súdánu, kde probíhá závažná uprchlická krize. Desítky tisíc uprchlíků vyčerpaných po týdnech strastiplného putování na útěku před konfliktem v súdánském státě Modrý Nil překračují hranice do sousedního Jižního Súdánu, kde posléze přežívají ve zcela nevyhovujících podmínkách v uprchlických táborech či dočasných shromaždištích, často bez dostatku pitné vody a vystaveni nepříznivému počasí. Ve svém blogu Ruby popisuje aktuální situaci a dění v oblasti. O situaci se více dočtete také ZDE.

Ruby Siddiqui.Neustálé pokřikování "Kowaja! Kowaja! Kowaja!" Myš rejdící v noci po našem stanu. A k jídlu dhál každý den! Snažím se sepsat všechny věci, které mi po odjezdu z Jamamu rozhodně NEBUDOU scházet. Snad mi to odjezd ulehčí. Někdy může mít člověk pocit, že při odjezdu svůj projekt zahazuje, ale pravda je taková, že už tady nejsem zapotřebí. Přijela jsem sem provést průzkum úmrtnosti a zahájit program kontroly epidemiologické situace v komunitách.

Teď už mezinárodní média citují výsledky průzkumů a hlavně díky stanici Channel 4 se této krizi dostává velmi potřebné celosvětové pozornosti. Moje kolegyně Sandra je plně schopná převzít epidemiologickou práci na misi. Stal se z ní opravdu nepostradatelný člen týmu.

I naše místní terénní týmy se se mnou nerady loučí. Polovina lidí mě podezírá, že se za pár dnů zase ukážu. Dnes jsme je vyškolili pro další ambiciózní projekt, vyšetření všech dětí v Jamamu na podvýživu. Plánujeme ho provést v průběhu jednoho týdne a dostat se tak na kloub závažnému problému. Do cílové populace jsme zahrnuli i těhotné ženy, protože se k nám doneslo, že i některé z nich jsou podvyživené. Pokud trpí dospělý člověk podvýživou, je to známka, že potravinová krize je opravdu vážná. Dospělí většinou mají přirozené obranné mechanismy a podvýživa se u nich vyvíjí mnohem pomaleji. A pokud je podvyživená těhotná žena, může to mít závažné následky na zdraví plodu. Jsem opravdu ráda, že jsme do průzkumu zahrnuli těhotné ženy, a mrzí mě, že se toho už nezúčastním.

Takže se vracím k sestavování mého seznamu věcí, které mi nebudou chybět. Není to ale jednoduché. Mohla bych třeba zmínit jezero, které se před mým stanem objevovalo pravidelně po každém dešti, ale náš logistik Richard okolo nasypal štěrk a voda tak téměř zmizela. Jen to teď trochu připomíná podivnou procházku po měsíci, ale je to lepší než se brodit po kolena v bahnité vodě.

Abych byla upřímná, mám vlastně ráda, když na nás děti pokřikují "Kowaja!" (běloch). Je to roztomilé. Já sice nejsem bílá, ale asi nemá smysl o tom s nimi diskutovat. Děti dokonce složily písničku o tom, že na kowaja vodu musíte stát ve frontě, v další frontě na kowaja jídlo, a vůbec všechny kowaja věci s sebou nesou čekání ve frontě. Bylo to legrační.

Čekání na distribuci potravin v táboře Jamam. Foto © Ruby SiddiquiA taky mám ráda dhál. Je to jediné jídlo, které bych mohla jíst každý den. I když tenhle by snesl trochu víc koření.

Ale ta myš, tak je skutečně hrozná. Objeví se každou noc a začne rejdit po stanu. Okamžitě se vzbudím, rozsvítím baterku a další hodinu ji hledám a zároveň zuřivě kontroluju, jestli je moje moskytiéra utěsněná všude okolo postele. Jsem tak paranoidní, že nemůžu spát a myslím na to, jak po mě v noci poleze. Dokonce je schopná překonat i naše vychytralé zalepení všech otvorů ve dveřích stanu. Zoufale bych se potřebovala vyspat, a Sandra přitom v klidu spí celou dobu, bez zájmu o to malé monstrum. Jak to jen dělá?

Předchozí blog Ruby Siddiqui „Den jak na horské dráze“ čtěte ZDE.

Všechny Rubyiny blogy v angličtině najdete ZDE.