Publikováno: 21.01.2013

BLOG Z JIŽNÍHO SÚDÁNU:
KALA AZAR A DLOUHÁ CESTA DO BENTIU

Cormac Donnelly je všeobecný lékař z Galway v Irsku, který nyní působí ve výživovém projektu Lékařů bez hranic v Bentiu ve svazovém státě Jednota v Jižním Súdánu. Bentiu leží poblíž jihosúdánských ropných polí a hranice se Súdánem. Je to oblast zvláště ohrožená nedostatkem potravin a Lékaři bez hranic ve městě a jeho okolí provozují od roku 2010 výživový program. Cormac kromě své práce v Irsku působil také v Zambii. Je na své první misi.

Z letadla vypadá Jižní Súdán klidně, pokojně, téměř liduprázdně. I teď po skončení období dešťů je krajina zelená a svěží, pohlcená rozsáhlými bažinatými mokřinami Suddu. Téměř nic neprozrazuje, že je oblast obydlená, hlavně proto, že doškové střechy tradičních tukulových domů málem nezahlédnete ani z nízké letové výšky malých letadel, která sem dopravují lékařské pracovníky z hlavního města Juby.

© Olga Overbeek - pacientka se v Leere zotavuje po operaci.Mám pocit, že jsem za těch 6 měsíců tady nepoznal téměř nic jiného než svůj každodenní život na výživové klinice v Bentiu. Výjimkou bylo jen několik krátkých zastávek v hlavním městě Juba (rušné město zoufale se snažící stát se metropolí, která by se mohla stát domovem vládních úředníků, agentur OSN, nevládních organizací a překladatelů, kteří se do nové země nahrnuli) a právě tyhle postřehy ze vzduchu. Po vytouženém volnu stráveném v Etiopii jsem tedy požádal o možnost strávit na cestě zpět do Bentiu pár dní v projektu Lékařů bez hranic v Leeru.

Když jsem tam dorazil, ptali se mě členové místního týmu, jestli bych mohl zůstat trochu déle, abych zastoupil jednoho z jejich doktorů, který onemocněl. Několik dnů se protáhlo ve dva týdny.

Leer je malé město asi 125 km jižně od Bentiu. Lékaři bez hranic tam provozují nemocnici poskytující širokou škálu služeb včetně ambulantní péče a hospitalizace. Je to rušné místo. V oblasti je málo poskytovatelů zdravotní péče a toto je jediné zařízení ve státě Jednota, které nabízí léčbu TBC, takže pacienti přicházejí z daleka, až z Bentiu i z větší dálky. Během týdne mého krátkého pobytu zde bylo ambulantně léčeno více než 2000 pacientů.

Snažil jsem se čelit návalu práce na oddělení. Každý den jsem zkontroloval většinu z 60-70 pacientů – miminek, dětí, mladých dospělých i starších pacientů. Setkávali jsme se se zápaly plic, malárií, kala azar, TBC a mnoha dalšími komplikovanými a těžkými případy. Obzvláště kala azar tým v Leeru velmi zaměstnává.

Kala azar je, stejně jako malárie, parazitická infekce, která se šíří kousnutím malé písečné mouchy, která ohrožuje hlavně lidi žijící v zalesněných oblastech či blízko nich (zejména tedy obyvatelé jižního státu Jednota). Písečná moucha je tak malá, že ji nezastaví ani standardní moskytiéra. Po celém světě onemocní kala azar každý rok více než 400 000 lidí. Pro jednoho z deseti je smrtelná. Patří mezi tzv. opomíjené nemoci, které Lékaři bez hranic jako jedna z mála organizací léčí a zároveň se zasazují o její léčbu. Na medicíně nás o kala azar nic nenaučili.

Projevuje se horečkou, oteklými uzlinami a zvětšenou slezinou. Mnoho pacientů vyhledá lékaře v Leeru až tehdy, kdy se nemoc rozvine a projevuje se prudkým úbytkem váhy, chudokrevností a často také dalšími infekcemi způsobenými oslabeným imunitním systémem. 

Při léčbě této nemoci čelíme mnoha překážkám. Potřebné léky jsou extrémně drahé, mohou mít vážné vedlejší účinky a některé z nich navíc musí být skladovány v tzv. chladovém řetězci (teplota musí být neustále mezi 2 a 8 °C), což může být docela problém v zemi jako je Jižní Súdán. Léčba může trvat dva týdny, ale také více než měsíc a sestává z každodenních (či obden aplikovaných) injekcí do žíly či svalu. Mnoho pacientů navíc musí podstupovat léčbu dalších infekcí, někteří potřebují krevní transfuze kvůli závažné chudokrevnosti. Všichni navíc musí dostávat terapeutickou výživu. Během mého pobytu v Leeru podstupovalo léčbu kala azar 100 pacientů. 

© Olga Overbeek - Pacient s kala azar v nemocnici v Leeru.

Práce v Leeru pro mě byla výzvou, ale po dvou týdnech už toho bylo příliš. Navíc mi do tukulu holub snesl vejce. Nastal tedy čas vrátit se do Bentiu. I když je to divné, dost jsem se těšil, protože své spolupracovníky jsem neviděl více než měsíc.

Cesta z Leeru do Bentiu pro mě byla příležitostí poznat něco více ze země a také získat představu o tom, jak dlouho cestu musí lidé urazit, aby se dostali do Leeru. To se týká i pacientů, které jsem tam poslal z Bentiu, aby se léčili s TBC. V období dešťů a ještě nějakou dobu po něm byla severní prašná cesta z Leeru prakticky neprůjezdná. Teď vyschla a její povrch byl hrbolatý a popraskaný. Nákladní auta, která zde předtím uvízla, tu navíc ve snaze dostat se pryč vytvořila až několik stop hluboké díry. Poblíž Leeru míjíme dvě města. Dál už jsou ale oblasti velmi málo obydlené. Ještě o něco dále jsme projížděli bažinatou oblastí. Cesta vedla o několik stop výše než okolní terén, ale zjevně i tak od své původní výšky značně poklesla. Na cestě jsme potkali jen málo vozidel, pár nákladních aut (jedno porouchané) a auta hromadné dopravy (rozpadlý starý „pickup“ s mnoha škrábanci, prasklým čelním sklem a až příliš mnoha lidmi namačkanými v jeho zadní části).

S terénním autem Lékařů bez hranic z Bentiu jsme se setkali na půl cesty. Já si do něho přesedl a tři děti s TBC a vážný případ kala azar byly naopak přeneseny do vozidla, které mě přivezlo. Odsud do Bentiu se cesta rozšiřovala a měla štěrkový povrch. Bylo na ní méně výmolů a mohli jsme si tedy dovolit jet klidně 40 km/hod. Krajina byla sušší a vyprahlejší.

Když jsme konečně dorazili do Bentiu, byl jsem šťastný, že jsem zpět. 125 km dlouhá cesta trvala 4,5 hodiny. Hromadnou dopravou, na kterou se musí spoléhat místní, to určitě trvá ještě o něco déle. 

Předchozí blog: Vánoce v Bentiu

Cormacův blog v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnosti Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic proti kala azar