Publikováno: 21.09.2012

BLOG Z INDIE: Reena

Luke Chapman (32) je praktický lékař z Londýna, který chtěl odjakživa pracovat s Lékaři bez hranic. Po více než 12 měsících příprav konečně vyrazil na cestu. Luke teď působí v projektu pro léčbu podvýživy ve státě Bihár v Indii, kde pečuje o děti s akutní podvýživou ve věku od šesti měsíců do pěti let. Má rád svou přítelkyni, rodinu, přátele, červené víno a svou kočku, nepotrpí si na nákupy oblečení, hypotéky a hudbu Céline Dion. V poslední době se snaží nepoužívat termín „hladovět“ pro situaci, kdy jen několik hodin nejedl. Své zážitky z Indie pravidelně popisuje na svém blogu…
 


Luke Chapman.

Reena* je čtyřletá holčička. Její rodiče ji k nám přivedli z čistého zoufalství. Byla vážně nemocná už tři týdny před příchodem do stabilizačního střediska Lékařů bez hranic.
 

Říct, že „na tom nebyla dobře“, by zdaleka nevystihlo její stav. Když ji k nám přinesli, byla téměř v bezvědomí, nemohla se hýbat, jen kost a kůže. Měla horečku, průjem a zvracela. Její otec, který pracuje jako tesař, už za léčbu u místních doktorů utratil kolem 40 liber, což je jeho několikatýdenní plat. Předepsali jí obvyklou směs placeba a silných antibiotik – bez jakéhokoliv účinku. Mysleli si, že může mít tyfus. Nakonec ji odmítli dále léčit s tím, že už pro ni nejde nic udělat a že zemře. Rodičům doporučili, ať ji vezmou do nejbližší okresní nemocnice, asi 1,5 hodiny cesty z Biraulu.
 

Měl bych asi trochu přiblížit, jak tato okresní nemocnice vypadá. Funguje jako referenční středisko pro lidi až z Nepálu a je velmi přeplněná. Má jen 60 pediatrických lůžek pro několikamilionovou populaci – tomu odpovídá i proměnlivá kvalita tamní péče. Navíc je to velmi daleko. Proto se otec malé Reeny rozhodl, že tam svou dceru v žádném případě nevezme. Nakonec se dostali k nám.
 

První týden byl pro Reenu těžký. I přes její sténání při každém vyšetření ale na ní bylo vidět, že má sílu bojovat. Začali jsme ji dávat infúze, abychom ji trochu zavodnili. Výživová terapie byla složitá, protože nemohla přijímat potravu ani žaludeční sondou a všecko hned vyzvracela. Předepsali jsme jí antibiotika, ale horečky se dále zhoršovaly. Stále dokola jsme kontrolovali její stolici, která se ale zdála být normální. Byla tak slabá a neschopná pohybu, že třetí nebo čtvrtý den se u ní objevily proleženiny, což jsem zatím viděl jen u pacientů o 60 let starších než toto ubohé dítě.
 

O víkendu se v její stolici objevila krev a hlen – příznaky úplavice. V neděli nebyl v nemocnici žádný laboratorní technik, proto jsem se k mikroskopu posadil sám. Nepracoval jsem s ním od skončení kurzu tropické medicíny před třemi lety, a tak mě potěšilo, že jsem vůbec našel tlačítko, kterým se mikroskop zapíná. Velmi neuměle jsem si připravil vzorek její stolice a okamžitě zpozoroval velké množství něčeho, co vypadalo jako vajíčka červů.
 

Další dva dny jsme nález probírali a s pomocí knih se ho snažili identifikovat. Laboratorní technik mi nejdřív říkal, že jsou to kousky jídla, ale nakonec jsem ho přesvědčil o opaku. Holčička navíc nedokázala požít ani mléko, natož nějakou pevnou stravu. Nakonec jsme usoudili, že jsou to vajíčka motolice, což by odpovídalo většině jejích symptomů. Dali jsme jí standardní přípravky pro odčervení a v její stolici se skutečně rychle objevili malí, asi půlcentimetroví červi. Standardní terapie však na tento typ parazitů nemusí zabírat, a proto jsme jednoho z našich ochotných logistiků poslali do Darbhangy, kde strávil dopoledne procházením lékáren a hledáním účinnějších léků. Jeho mise byla úspěšná. Během několika dalších dnů se Reena zbavila stovek, pokud ne tisíců malých červů. Nikdy jsme nezjistili, co přesně to bylo za parazity, jen to, že se jednalo o červy rodu Echinostoma. Mám podezření, že jejich přítomnost souvisela s tím, že Reena měla v jídelníčku hlínu…
 

Vážení dítěte v ambulantním terapeutickém výživovém centru Lékařů bez hranic v Biraulu. (Foto © Stephanie Sinclair/ VII)

Několik dalších dnů šlo všechno dobře. Reena přestala zvracet, horečky ustoupily a po týdnu, kdy se nám doslova ztrácela před očima, konečně byla schopná strávit trochu mléka. Ani průjmy už nebyly tak silné. Její netečnost se změnila v popudlivost, což bylo docela dobré znamení.
 

Přál bych si, aby měl tento příběh šťastný konec. Zlepšení ale netrvalo dlouho. Po dvou týdnech se začal její stav zase zhoršovat. Vrátily se jí horečky a nepomohla ani velmi silná antibiotika. Viděl jsem, jak se jí z očí začíná vytrácet vůle bojovat, a tušil jsem, že to nedopadne dobře. Když jsme se dostali na hranice toho, co jsme pro ni byli schopni udělat, odvezli jsme ji do okresní nemocnice na další testy a vyšetření u specialisty. Chtěli jí hospitalizovat, ale rodiče to opět odmítli. Nepomohly ani testy, které neukázaly nic mimořádného.
 

Následující večer přišel telefonát, kterého jsem se bál, ale také jej očekával. Reena, malá bojovnice, která jedla hlínu, zemřela. Ptal jsem se, jak to vzali rodiče – řekli mi, že vyrovnaně. Nejspíš se s tou vyhlídkou už dávno smířili. Ptal jsem se také, co na to náš personál (všichni jsme se s Reenou během jejího pobytu v našem středisku velmi sžili). Všichni byli velmi smutní, ale i my jsme už několik dnů tušili, jak to skončí.
 

Reenu zabila sepse. Těžko říci, jak by se situace vyvíjela, kdyby Reena zároveň netrpěla podvýživou, ale rozhodně by měla větší šance. Takhle je to u mnoha nemocí. Když malé dítě dostane malárii, zápal plic nebo těžký průjem, je ohrožené, i když je na tom fyzicky dobře. Trpí-li ale přitom ještě podvýživou, pak je jeho startovní pozice při léčbě mnohem horší.
 

Nikdo, ani starý ani malý, by neměl čelit těmto hrozivým výzvám jen kvůli nedostatku jídla. Pokud jde o náš tým, nestačí jen slova útěchy. Jsme všichni profesionálové a tak se musíme snažit oddělit tuto lidskou tragédii od toho, co je teď třeba udělat – analyzovat celý případ, poučit se z něj a s novým odhodláním pokračovat v léčbě dalších podvyživených dětí.
 

*Jméno bylo změněno pro zachování anonymity.
 

 

Čtěte předchozí blog Luka Chapmana: BIRAUL.

Originální blogy v angličtině najdete ZDE.

O aktivitách Lékařů bez hranic v Indii se více dozvíte ZDE.