Publikováno: 20.11.2012

BLOG Z INDIE: Podvýživa

Luke Chapman (32) je praktický lékař z Londýna, který chtěl odjakživa pracovat s Lékaři bez hranic. Po více než 12 měsících příprav konečně vyrazil na cestu. Luke teď působí v projektu pro léčbu podvýživy ve státě Bihár v Indii, kde pečuje o děti s akutní podvýživou ve věku od šesti měsíců do pěti let. Má rád svou přítelkyni, rodinu, přátele, červené víno a svou kočku, nepotrpí si na nákupy oblečení, hypotéky a hudbu Céline Dion. V poslední době se snaží nepoužívat termín „hladovět“ pro situaci, kdy jen několik hodin nejedl. Své zážitky z Indie pravidelně popisuje na svém blogu… 


Luke Chapman.

Ty obrázky všichni moc dobře známe. Jako dítě jsem slýchal maminčino „mysli na hladovějící Etiopany“, kdykoli jsem nedojedl jídlo. A já na ně opravdu myslel. Na ty, které jsem vídal v televizi. Převážně s lítostí, ale částečně také se zvědavostí. „Proč asi mají tak vypouklá břicha?“ říkával jsem si. Ať je příčinou válka, hladomor nebo přírodní katastrofa, jsou to právě záběry těchto akutních nutričních krizí, které se dostanou na televizní obrazovky. Zřejmě zvyšují sledovanost. 

Indie žádnou akutní krizí v tomto slova smyslu neprochází. Jak bystře poznamenal můj šéf hned první týden svého pobytu tady, je to země s potenciálem vysílat své kosmonauty do vesmíru a mít vlastní atomové zbraně. Míra růstu místní ekonomiky vzbuzuje na západě stejnou měrou závist i obavy (i když právě ty obavy příliš nepřiznáváme). Logicky se tedy můžeme ptát: jak je možné, že je právě v této zemi podvýživa tak rozšířená? Zdánlivě jednoduchá otázka, která ale bohužel nevede k jednoduché odpovědi. Musíme si vystačit s vysvětlením, že svou roli hraje mnoho historických faktorů a „geosociopolitických“ proměnných, které společně velmi komplikovaně reagují a produkují dramatické sociální nerovnosti stejně jako potravinovou nestabilitu. (Lépe formulovat se mi to teď asi nepodaří, tak to berte s rezervou. Vsadím se, že slovo „geosociopolitické“ ani neexistuje…) 

Ať už jsou příčiny jakékoli, ve skutečnosti neexistuje žádné rychlé řešení podvýživy v Indii. Zlepšit celou situaci prostým lousknutím prstů nemůžu ani já ani Lékaři bez hranic a vlastně ani nikdo jiný. Jsem optimistický a budoucnost vidím v lepších barvách. Věci se skutečně pomalu mění k lepšímu. Jenomže mezitím tady děti stále umírají. Takže když nemůžeme vyřešit příčinu, nezbývá nám než se alespoň zaměřit na důsledky, tedy právě na ty vyhublé děti, které by bez naší pomoci mohly zemřít. 

Dá se ale podvýživa skutečně léčit? Nedá se přece jednoduše označit za nemoc tak jako například malárie či schistosomóza. A i kdyby, není trochu zvláštní řadit nemoci způsobené velmi konkrétními parazity do stejné kategorie jako ty s „geosociopolitickými“ příčinami? 

Fakta ale hovoří jasně. Podvýživa je spojena s vyšší úmrtností i větší nemocností. Existují pro ni diagnostická kritéria i osvědčená léčba. Ať už se tedy rozhodneme označit ji za nemoc, či ne (a Lékaři bez hranic ji jako chorobu vnímají), můžeme její projevy léčit. A to je to, na čem opravdu záleží. 

 

Čtěte předchozí blog Luka Chapmana: REENA.

Blogy dalších spolupracovníků na misi najdete ZDE.

O aktivitách Lékařů bez hranic v Indii se více dozvíte ZDE.