Publikováno: 29.08.2012

Blog z Indie: Biraul

Luke Chapman (32) je praktický lékař z Londýna, který chtěl odjakživa pracovat s Lékaři bez hranic. Po více než 12 měsících příprav konečně vyrazil na cestu. Luke teď působí v projektu pro léčbu podvýživy ve státě Bihár v Indii, kde pečuje o děti s akutní podvýživou ve věku šest měsíců až pět let. Má rád svou přítelkyni, rodinu, přátele, červené víno a svou kočku, nepotrpí si na nákupy oblečení, hypotéky a hudbu Céline Dion. V poslední době se snaží nepoužívat termín „hladovět“ pro situaci, kdy jen několik hodin nejedl. Své zážitky z Indie pravidelně popisuje na svém blogu…


Luke Chapman.Takzvaný „Biraulský blok“ v okrese Darbhanga v indickém státě Bihár má asi 300 000 obyvatel, mnoho z nich velmi chudých. Centrum města Biraul opravdu kypí životem. Vypadá to, jako kdybyste přesměrovali dálnici středem Oxford Street, odstranili všechny známky bohatství a na závěr to vše vyzdobili spoustou traktorů a domácích zvířat. Ve vzduchu dominuje zápach síry, kouře a … výkalů. Dům pro expaty Lékařů bez hranic leží na okraji města, ale i tam je „hlukové znečištění“ jen slabý eufemismus. Klaksony náklaďáků troubí dnem i nocí. Jen někdy, když v dohledu nejsou žádní lidé, auta, krávy nebo ovce,  řidiči na chvíli přestanou s troubením. Vyrovnat se s  touhle celonoční kakofonií je samo o sobě výzva.


Při příjezdu mi tato oblast připadala povědomá. Pak jsem si uvědomil, že mi místní plochá, úrodná a vlhká krajina připomíná oblasti na východě Anglie. Podobnost však končí u toho, že Norfolk je asi o 20 stupňů chladnější a 80krát bohatší než Biraul. Nejhorší je to vlhké, nehybné horko. Vzdal jsem veškerou naději, že bych se někdy přestal potit, a místo toho se rozumně rozhodl brát pocení jako koníčka.


Ostatní expati Lékařů bez hranic si už na tyhle věci nějaký čas zvykají. Za posledních šest měsíců toho hodně zažili a tak jsou mí noví kolegové těsně spjatá parta, skoro jako sourozenci. Zpočátku jsem se obával, že dostat se do téhle skupiny lidí bude těžší než rozlousknout kokosový ořech plastovou lžičkou od kávy. Jsou to ale jedineční lidé (v dobrém smyslu slova) a dali mi spoustu příležitostí k zapojení do skupinového života. Odjíždějící lékařka, živelná a dobromyslná dívka z Řecka, mě uvedla na pracoviště. Při práci a komunikaci s personálem působí tak zkušeně… jak se mi jen povede dosáhnout takové zkušenosti za šest měsíců? Řekla mi, že to bude v pořádku, což pokládám za milosrdnou lež.


Začínám rychle zvládat základní postupy klinické péče, léčby podvýživy a pediatrie. Naučit se řídit personál bude o něco složitější, protože psychologie bývá ostatně vždy složitější než fyziologie.


I když je zrovna období častého výskytu průjmů, počet pacientů ve stabilizačním centru je během mého prvního týdne nízký. Obsazeno bývá asi sedm ze šestnácti lůžek. Podvyživené děti, o které se tu staráme, jsou ve věkovém rozmezí od šesti měsíců do pěti let. Ty hůře nemocné musí být krmeny sondami, které visí z jejich vyhublých těl. Sedí nebo leží na svých postelích a z pochopitelných důvodů nevypadají dobře. Doba mezi okamžikem, kdy se zase začnou usmívat, a propuštěním z nemocnice musí být co nejkratší – každý další den v nemocnici hrozí riziko jiné infekce. Vedle dětí sedí jejich matky oblečené v barevných sárí, které vše okolo pozorují s určitým podezřívavým vzdorem.


Být matkou v Biraulu není jednoduché. Zvládat péči o děti, domácí práce a dřinu na poli, to vše často ještě v těhotenství, je složité. Matky jsou pod obrovským časovým tlakem a někdy musí dělat nepředstavitelná rozhodnutí.

Matky z vesnic okolo Biraulu přicházejí se svými dětmi na pravidelnou kontrolu do výživového centra (Foto © Stephanie Sinclair/ VII)

Například když vám onemocní podvyživené dítě. Máte s ním zůstat o to déle ve stabilizačním centru a obětovat tak nenahraditelný čas, který potřebujete pro sklizeň a péči o další děti? Nebo se máte vrátit ke své životně důležité roli v domácnosti a doufat, že se vaše dítě uzdraví?


Když zapomenete, jaké neskutečné volbě taková matka čelí, mohli byste tíhnout k tomu soudit ji příliš přísně. To je možná jeden z důvodů, proč jsme dříve v lékařských zápisech vídali frázi „nedbalá matka“. Lékaři bez hranic tvrdě pracují na tom, aby místní spolupracovníci tento pojem nepoužívali. Zeptal jsem se našeho vedoucího lékaře, mé pravé ruky (a v několika prvních týdnech nejspíš i ruky levé), na problematiku „nedbalých matek“.

„Taková věc neexistuje,“ odpovídá rychle. U něj tedy problém nebude. Ale totéž bohužel neplatí pro mnoho jiných lidí v Biraulu.


Den po mém příjezdu do Biraulu zemřelo na lůžkovém oddělení dítě nakažené kala azar (viscerální leishmaniózou). Je to strašná nemoc, ale každý rok zabije méně lidí než malárie nebo průjmy a proto se tiše ztrácí v kategorii opomíjených chorob. Lidé trpící touto nemocí jsou většinou chudí a farmaceutické firmy tak nemají důvod k vývoji nových léků (mnohé z momentálně dostupných přípravků mají tak závažné vedlejší účinky, že byste se je zdráhali dát vlastnímu psovi). Od července 2007 bylo v jiném projektu Lékařů bez hranic ve státě Bihár ošetřeno více než 10 000 pacientů trpících touto smrtelnou nemocí a také byly prováděny osvětové aktivity v místních komunitách. Toto ubohé čtyřleté dítě se k nám ale dostalo příliš pozdě na to, abychom je mohli zachránit.


Ke konci mého prvního týdne v nemocnici rodiče navzdory radám lékařů vzali několik dětí z nemocnice. V žádném případě nešlo o nedbalost. Rodiče jen přijali dobře promyšlené riziko pro zdraví jednoho dítěte, aby se tak vyhnuli nedostatku jídla pro celou rodinu.


V noci je tu pořád hlučno jako na ilegální technoparty, ale spím už mnohem lépe. Trápit se takovými maličkostmi je dětinské. V Biraulu na mě čekají mnohem větší výzvy…

 

O aktivitách Lékařů bez hranic v Indii se více dozvíte ZDE.