Publikováno: 10.12.2014

Blog z Hondurasu:
Tegus, sexuální násilí & loučení

© Sarah RawlinsSarah Rawlins je zdravotní sestra z USA, která je na první misi Lékařů bez hranic. Pracuje v projektu v Hondurasu, který poskytuje péči obětem sexuálního a fyzického násilí. Sarah v její práci zajímá nejen léčba, ale také snaha pomoci najít znovu rovnováhu a smíření u těch, kdo zažili hluboké trauma.

Tegucigalpa, které místní obyvatelé neřeknou jinak než Tegus, není zrovna turistická destinace. Když název města zadáte do Googlu nebo Wikipedie, dozvíte se, že je to město s jedním z největších počtů vražd na světě. Nedávno jsem narazila na blog http://expertvagabond.com/big-city-living-in-tegucigalpa/, který o městě mluví pouze v souvislosti s automatickými zbraněmi, ostnatými dráty, opilci bez práce a rozrůstáním města do okolní krajiny.

I přesto, že takové tvrzení nemůžu úplně popřít, musím dodat, že je velmi krátkozraké a zřejmě vzniklo po jednodenní procházce městem. Proto jsem se na blog „Expert Vagabond“ pořádně rozzlobila. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla nadšená z odjezdu, ale tohle město má kromě zbraní, znečištění a ostnatých drátů hodně co nabídnout. To, na čem samozřejmě záleželo během osmi měsíců, které jsem v něm strávila, byli lidé. Měla jsem štěstí a potkala jsem spoustu nádherných a inspirujících „Catrachos“ (místní jméno pro obyvatele Hondurasu).

Zdejší lidé vědí, že mají v zemi mnoho problémů a ještě více jsou si vědomi toho, že tato situace není ani v nejmenším ideální, ale bojují za změnu. Funguje tu místní nevládní organizace „Asociación Compartir“ – skupina zdravotníků z okolních zdravotnických center, kteří každou neděli pracují jako dobrovolníci a provozují bezplatné kliniky v oblastech, kde je bezpečnostní situace tak vážná, že se lidé neodvažují riskovat a cestovat byť krátkou vzdálenost do nedaleké kliniky.

A samozřejmě nemůžu opomenout nebojácnou a inspirativní skupinu psychologů, lékařů a sociálních pracovníků, kteří svůj život zasvětili pomoci ostatním a v nefungujícím systému pracují, jak nejlépe umí. Každý den naslouchají srdceryvným příběhům bezpráví a poskytují podporu a lásku ženám, které byly sexuálně a fyzicky napadeny.

© Sarah RawlinsI když je násilí v Hondurasu velký problém, sexuální násilí si nevybírá mezi městy, zeměmi nebo kontinenty, ale zůstává obrovským celosvětovým problémem. Nedávná twitterová kampaň #yesallwomen vznikla jako reakce na nesmyslnou smrt šesti studentek z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, kde bylo dalších třináct zraněných. Muž odpovědný za jejich smrt zanechal vzkaz, ve kterém se zmiňoval o svém plánu „zničit všechno, co nemůže mít,“ a o krutosti žen, která vedla k jeho „dni odplaty“. Během několika prvních dnů twitterové kampaně více než milion žen reagovalo svými tweety, které zmiňovaly to, čeho se všechny ženy musí bát. V posledních týdnech po masakru jsem začala číst příspěvky na Twitteru a přišla jsem na to, že jsem schopná říct „ano“, na téměř každý zanechaný komentář. I když se sexuální zneužívání a násilí týká také mužů, podle statistiky Světové zdravotnické organizace se téměř 35 % (procento je vyšší v Africe) všech žen stane obětí sexuálního násilí – ať už ze strany partnera, nebo jiného útočníka.

Toto byl jeden z prvních tweetů, na které jsem narazila a bohužel zní naprosto pravdivě a jasně. Já sama se nemohu dopočítat, kolikrát jsem muži dala falešné telefonní číslo právě z tohoto důvodu.

„Dívky vyrůstají v domnění, že je muži lepší dát falešné telefonní číslo, než jej odmítnout.“ #yesallwomen @katekilla

A teď z jiného soudku, tady je odpověď od jednoho z mých oblíbených farářů ze Seattlu: “Neměli bychom nesnášet #yesallwomen hashtag. Nesnášejte, že musí vůbec existovat. Nesnášejte nespravedlnost v rovnosti pohlaví a násilí proti ženám.” Eugene Cho

A tady je poslední… článek, který vyšel tento týden: http://www.dailydot.com/news/not-just-hello-hashtag-calls-out-street-harassment/.

Během stejného týdne, kdy byl zveřejněn tento článek, bylo uneseno více než šedesát dívek ze školy v Nigérii (dvě stě dalších bylo dva měsíce předtím uneseno islámskou extrémistickou skupinou Boko Haram, což znamená „západní vzdělání je hřích“). Mnoho z těchto mladých dívek prý bylo donuceno ke sňatku. To je problém, který vyžaduje pozornost, a to zejména mužů. Dovolíme i nadále, aby se toto dělo? Domácí násilí, sexuální násilí, ženská obřízka, nucené sňatky a dětské nevěsty, sexuální vykořisťování a nucená prostituce, vraždy ze cti… vážně?!! Společně s mými kolegy v Hondurasu prosíme: „Nevzdávejme prosím tenhle boj“.

Tady v Hondurasu je počet pacientů, kteří na oddělení soudního lékařství podají trestní oznámení, vysoký, ale většina žen, které se staly oběťmi znásilnění, se nakonec rozhodne mlčet. Podle statistik amerického Bureau of Justice Statistics je policii nahlášeno pouze 35 % znásilnění. I když nemáme přesná čísla, podle mých zkušeností je procento žen v Hondurasu, které se rozhodnout znásilnění nahlásit, ještě menší.

I když se mi zde nepodařilo dosáhnout žádného velkého zázraku, myslím si, že jsem za daných okolností a vzhledem k výzvám, které mě zde potkaly, odváděla tu nejlepší práci, jakou jsem mohla. Doufám, že kousky toho, čeho jsem se snažila dosáhnout, a kterými jsem se snažila inspirovat, zde po mém odjezdu zůstanou a možná i vyrostou v něco většího. Ale především vím, že moje srdce a mysl stále budou s týmem, který v Hondurasu zůstal. Modlím se, aby se nevzdali naděje, a také aby se nenechali pohltit násilím a bezprávím kolem nich, ale místo toho i nadále inspirovali své kolegy „Catrachos“ k péči, ochraně a podpoře obětí sexuálního násilí.

Jak se připravuji na loučení, nemůžu nemyslet na všechny neuvěřitelné lidi, které tu za sebou zanechám. Nemyslím si, že loučení bude někdy snadnější. Poměrně krátkodobá povaha této práce znamená, že jste v loučení buď velmi dobří a tím pádem si na tento proces zvyknete, anebo naopak pokaždé, když odněkud odcházíte, za sebou zanecháte kousek sebe. Odnášíte si s sebou kousky lidí, se kterými jste se setkali, jejich příběhů, úsměvů a slz. Já se řadím do druhé kategorie. Nedávno jsem četla příspěvek na blogu o životě lidí vyjíždějících na mise a vysvětlují to takhle: „Někteří lidé jsou úžasní ve vyjadřování svých citů. Jsou přirozeně otevření a láskyplní, a tak je velmi snadné poznat, že je to bolí.“ (http://www.thecultureblend.com/)

Někdy si přeju, abych mohla trošku „otupět“. Pak by věci byly určitě jednodušší. Potom si ale uvědomím, že tohle není život, který bych chtěla žít, a že se náš život skládá právě z takovýchto kousků. Životy nám obohacují naše cesty a lidé, které na nich potkáváme. Tahle práce pro mě není nic nového a rozloučit jsem se musela už několikrát; to je pro mě spolu s návratem nejtěžší část. I přesto, že jsem opustila rodinu, kamarády, svou práci a pohodlí, abych sem mohla přijet, jsem to já, kdo má velkou výhodu.

Osm měsíců jsem pracovala v neuvěřitelně frustrujícím prostředí, a přesto po těchto osmi měsících můžu odejít. To není případ těch, které jsem za sebou zanechala. Pro ně je to jejich boj, jejich realita a jejich život. Oni jsou ti praví hrdinové, praví bojovníci.

Tato zkušenost nebyla jednoduchá a přišla spolu s férovým podílem frustrací, ale můj život obohatila spousta lidí, s nimiž jsem v Hondurasu pracovala. Od naší vtipné a radostí naplněné skupiny řidičů, po naše hospodyně a tým v kanceláři, naše lékaře, psychology, sociální pracovníky, logistiky a pedagogy – budete mi VŠICHNI moc chybět. Zůstaňte silní. Bojujte za správnou věc. Mír s vámi.

Urban Survivors: projekt dokumentující extrémní životní podmínky ve slumech v sedmi městech světa

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Hondurasu