Publikováno: 11.02.2013

Návrat domů

© Kate ChapmanKate Chapman je zdravotní sestra z Austrálie, která se právě vrátila z projektu v oblasti Mattar v Etiopii. S Lékaři bez hranic již byla na Srí Lance. Ve svém blogu obvykle každou neděli vypráví své zážitky a postřehy z života na misi v odříznuté oblasti momentálně sužované povodněmi. 

Cesta zpátky domů pro mě byla záplavou smíšených pocitů. Na jednu stranu mi bylo smutno a také líto, že opouštím lidi, které jsem v Etiopii poznala, hlavně děti, zvlášť když jsem nevěděla, co je čeká. V Mattaru záplavy stále pokračují, všechny ohrožuje malárie a navíc propásli „malou sklizeň“ mezi obdobími hladu.  Není to moc slibný výhled, tím spíš, když ve světě hrozí další potravinová krize. A navíc pořád nikdo na obzoru, kdo by mě tam vystřídal.

Na druhou to byla vážně úleva opustit Etiopii. A také Keňu, kde mi v Nairobi těsně před odletem ukradli veškerý můj zbylý majetek – foťáky, počítač, kde jsem měla uloženou veškerou práci, peníze atd.

To ve mně zanechalo hořké pocity. Připadala jsem si, že jsem už odevzdala vše, co jsem mohla – fyzicky, psychicky, emočně. Z Mattaru se mi podařilo dostat s posledními zbytky mých věcí, které jsem uchránila před zaměstnanci naší kliniky, kteří mě o ně ustavičně prosili ve zběsilém pokusu dostat toho ze mě co nejvíce. A nakonec jsem přišla i o tohle.

Cestou domů přes Paříž, kde mě čekal debriefing a předání zkušeností, jsem si padla do náruče s mými dvěma báječnými přáteli z poslední mise na Srí Lance. Oba mi usnadnili návrat do normality zářivých světel, dopravy, splachovacích záchodů, teplé vody, čerstvého jídla a událostí ve světě.

Dopřáli mi zírat s otevřenou pusou jako zlatá rybka v akváriu na spousty čerstvého ovoce a zeleniny, které svítilo živými barvami na místním tržišti. Vzali mě k sobě domů a coby první domácí jídlo za sedm měsíců mi uvařili kuře se zeleninou. Bylo milé být s přáteli, kteří chápali, jak mi asi bylo. Bůh žehnej jejich vlněným ponožkám!

Pak jsem odletěla zpátky do Sydney, abych strávila několik dní se svým synem a podala závěrečný debriefing u Lékařů bez hranic. Nakonec jsem odletěla do Melbourne a odtamtud podnikla pětihodinovou cestu do Strathdownie, na farmu nedaleko hranic Jižní Austrálie a Victorie. Tady mi další úžasní přátelé dovolili zůstat ve střihačské chatě.

I když bylo obrovské štěstí, že jsem našla místo, kam jsem se mohla uchýlit, než zas pojedu na misi nebo začnu pracovat, nepřišla mi nakonec možnost být sama v klidu farmy tak úžasná. To kvůli tomu, že člověk zůstane jen se svými myšlenkami. Je to šílené a hrozně těžké najít rovnováhu mezi potřebou klidu a odpočinku a tím, k čemu to pak vede.

Ze své první zkušenosti s návratem z mise jsem se poučila, že se musím připravit na přemíru podnětů, které přinášejí davy, supermarkety a nákupní centra. Posledně, když jsem se vrátila z mise na Srí Lance, jsem při čekání na debriefing v Sydney byla doslova unešená z toho, že si konečně mohu koupit víno, sýr, čokoládu a všechno to jídlo, které jsem postrádala. Ale pak jsem zjistila, že na mě všechna ta zářivá světla a neustálé burácení nákupních center byly příliš, vyběhla zpátky na ulici a posadila se vedle opilé aboriginské dámy. (Tentokrát to byl starší bezdomovec, který krmil ptáky tvrdým chlebem.) Po dlouhém rozhovoru (z mojí strany) jsem se nakonec vrátila a v rychlosti si koupila vše, co jsem potřebovala. Tyhle pocity po návratu ze Srí Lanky přetrvaly šest týdnů, než se mi vrátil pocit normálnosti. Takže hádám, že teď mám ještě dva před sebou.

Naneštěstí se můj návrat tentokrát trefil do období předvánočního shonu. Postrkování a poletování vánočních nakupujících, hlasité dohadování přátel, co mají komu koupit, co kdo zařídí, nekonečné přípravy, humbuk a stres z přicházejícího „velkého dne“ mě dost rozčilovaly.

Chtělo se mi zakřičet: „Sakra, komu na tom záleží, tak jim kupte kozu nebo slepici přes Oxfam nebo dárcovskou pohlednici Nadace Freda Hollowse – VŽDYŤ STEJNĚ NIC NEPOTŘEBUJÍ!“ Samozřejmě jsem nic takového neudělala, jen jsem nechala tyhle myšlenky v sobě nabobtnat a potom jsem je spláchla ledovou sprškou viny, která se nevyhnutelně dostavila. Co jen jsem si to pomyslela o svých drahých báječných „normálních“ přátelích?

Tentokrát jsem se vrátila s ještě větším odporem k plýtvání jídlem, vodou a podobně. Je mi z toho doslova fyzicky zle. Na světě je skutečně všeho dost pro všechny.  Vím, že je hlavně těmi Vánocemi, kdy bylo všechno zveličené, ale všechno to plýtvání mi přijde vážně nechutné. Pořád před sebou mám vystouplé malé tvářičky podvyživených dětí, pořád mi hrdlo svírá pomyšlení na ty drobečky, co se sotva drží života. Cítím malátnost dětí, které byly jako pírka, cítím nervózní těkání matek, které hledaly naději. Nemohu se těch pocitů zbavit, pořád se vracejí, občas ustoupí a pak se zase vrátí, když jsem svědkem zbytečného plýtvání.

Všechno to prostě záleží jen na tom, kde se narodíte. Podle toho vám život nabídne své možnosti a příležitosti. Vím, že to byla moje volba jet do Etiopie, žít a pracovat s těmi lidmi. Je ale skutečně těžké dívat se, jak tu za den lidé vyplýtvají tolik jídla pro psy nebo slepice, že by to jinde stačilo jedné rodině na týden.

© Kate Chapman - v Mattaru s dvojčaty

Návrat domů z mise může být také časem úzkosti, obav a nejistoty. Pro některé z nás může být návrat velmi stresující, ne-li horší než samotný pobyt na misi, přestože se člověku uleví a je rád, že opustil těžké podmínky, v nichž žil posledních pět nebo šest měsíců. Nevíte, co bude, než zas vyrazíte na misi, a musíte se poprat s různými vtíravými myšlenkami a pocity, které si pak vyčítáte. Kladete si otázku, co jste vlastně zač a kde je vaše místo ve světě. Neobvyklé nejsou ani stres a vina z toho, že se musíte spoléhat na svoje přátele a rodinu, sdílet s nimi domov a majetek, protože jste se vzdali všeho, abyste mohli pracovat pro humanitární organizaci, jako jsou Lékaři bez hranic.

Jak se cítíte po návratu domů, záleží i na tom, jak jste opustili misi. Pokud jsou lidé, o které jste se starali, v bezpečí, pokud vámi započatá práce pokračuje, pokud se vám podařilo něco změnit a lidé, kteří vám přirostli k srdci, mají i nadále přístup k pomoci, jakou potřebují, tak to vyrovná všechny komplikace pramenící z návratu. Ale pokud ale projekt, který opouštíte, není usazený, pokud nevíte, jak na tom tamější obyvatelé budou, pokud za sebou necháte nedokončené úkoly, aniž by vás nahradil někdo, kdo by je převzal, tak je to velmi těžké. Začnete se pak ptát, jaký to má smysl a jestli vám to stálo za to. Neuškodili jsme víc tím, že jsme přinesli naději a teď ji lidem bereme, než kdybychom jim žádnou naději vůbec nenabídli?

A teď jsem tedy zpátky, od mého návratu domů uplynul už měsíc a já jsem stále ve stavu, kdy nechci být příliš dlouho sama a snažím se být s lidmi, které mám ráda. Jde to vcelku dobře, den za dnem se s tím vypořádávám líp a líp. Z minulé zkušenosti vím, že brzo zase zapadnu do téhle země hojnosti, bohatství a bezpečí. Přestanu špatně smýšlet o tom, co dělají moji blízcí, a přestanu si pak klást za vinu, že mě takové myšlenky napadají.

Kéž bych jenom věděla, co dalšího mě čeká. Práce někde v Austrálii (nějaké peníze by se mi určitě hodily), nebo další mise s Lékaři bez hranic? Jsem pořád absolutně oddaná a nadšená z celé věci a z toho, co děláme, ale dlouho nemůžu žít na účet svých přátel. Co naplat, prostě si počkám, co mi nový rok přinese.

Díky, že jste četli můj blog, a doufám, že se někdy v budoucnu zase ozvu.

Kate

Předchozí blog: Poslední neděle

Blog Kate v angličtině

Více o práci Lékařů bez hranic v Etiopii

Další blogy Lékařů bez hranic