Publikováno: 03.12.2012

Blog z Etiopie: Uprostřed povodně

Kate Chapman je zdravotní sestra z Austrálie. S Lékaři bez hranic již byla na Srí Lance a teď působí v projektu v oblasti Mattar v Etiopii. Na svém blogu každý týden vypráví své zážitky a postřehy ze života na misi…

Kate Chapman.

A zase je tu neděle. Příliš se toho za ten týden nezměnilo. Stále jsme tu uvězněni a povodně nám brání používat auto i loď. Logistikům se nepodařilo zajistit nákladní loď se zásobami, takže nám dochází, nebo už spíše došlo, mnoho věcí – kyslík, terapeutická strava, krevní testy na glukózu... A ani netušíme, kdy bude náš sklad doplněn. 

Myslím, že řeka už kulminovala. Její hladina teď dosahuje asi 15 cm pod okraj břehu, což logicky také znamená 15 cm od zatopení areálu. Tak doufám, že výš už stoupat nebude. Voda na silnicích klesá a zítra se náš koordinátor pokusí dostat do Gambelly a setkat se s vedoucím mise. Část cesty je úplně zablokovaná, takže se budou snažit sejít se na půl cesty. Oba se pokusí dojet, co nejdál to půjde, a zbytek cesty – asi hodinu – dojdou pěšky. 

Nic moc dalšího dělat nemůžeme. Nákladní loď použít nesmíme a náš porouchaný lodní motor ještě stále nebyl opraven ani vyměněn. Mobilní kliniky v Jikowě a Mounu už jsou určitě uzavřené, když se tam teď bez lodi nedostaneme. Do Pul-dengu se znovu pokusíme dojet zítra. 

Ve čtvrtek jsme ordinovali ve zdravotnickém centru Ninenyang, které je v současnosti bez léků a čelí epidemii malárie. Byl to náročný den. Vedro bylo úmorné – kolem 40 stupňů ve stínu. Když se místní o naší přítomnosti doslechli, začali se doslova sbíhat z okolí i s dětmi v náruči. Snažili jsme se vybírat jen ty nejzávažnější předporodní případy a podvyživené děti, ale bylo to těžké, protože přišlo více než 1200 lidí. 

Jeden z mých nejmladších pacientů ©Kate Chapman

Jako vždy, když někde ordinujeme poprvé, se nás lidé snažili popohnat, šťouchali a dloubali do nás ve snaze získat naši pozornost právě pro jejich případ. Neustále jsem se snažila seřadit je do fronty a dávala registrační pásku jen těm nejnemocnějším. Nakonec se k vyšetření dostal zhruba každý osmý. Naléhavost jejich stavu jsem musela zhodnotit více méně pouhým pohledem – zkontrolovala jsem jim oční víčka, dech a sáhla jim na čelo. 

Celkem jsme vyšetřili 176 pacientů. 97% z nich mělo malárii, 32% dětí trpělo akutní podvýživou a 10% dokonce vážnou akutní podvýživou. 

To jsou velmi znepokojující výsledky, vezmeme-li v úvahu, že to je kromě nás jediné další zdravotnické centrum ve velmi hustě obydlené oblasti. Navíc, ačkoli období malárie pokračuje, období hladu skončilo už před dvěma měsíci.

 

Předchozí blog: Potíže na cestách

Více o práci Lékařů bez hranic v Etiopii

Další blogy Lékařů bez hranic