Publikováno: 31.01.2013

BLOG Z ETIOPIE: Poslední neděle

Kate ChapmanKate Chapman je zdravotní sestra z Austrálie a momentálně působí v projektu v oblasti Mattar v Etiopii. S Lékaři bez hranic již byla na Srí Lance. Ve svém blogu obvykle každou neděli vypráví své zážitky a postřehy z života na misi v odříznuté oblasti momentálně sužované povodněmi. 

A zase je tu neděle, moje poslední neděle na misi v Mattaru. Odjíždím zítra, hned po tom, co se vrátíme s mobilní klinikou z Pul-dengu. Cesta je téměř opravená a tak se nám snad povede setkat se v půli cesty s týmem z Gambelly.

Mám smíšené pocity.

Bojím se, co bude s lidmi tam venku, uprostřed ničeho. Během posledních dvou týdnů jsme se kvůli záplavám a potížím s lodním motorem dostali s mobilní klinikou do terénu jen dvakrát.

Bojím se ale také o bezpečnost týmu a jeho fungování, až ho opustím. Bojím se, že nedojde k předání a že klinika se už nevrátí do stavu, v jakém byla předtím. Je mi smutno z toho, že za sebou nechávám spoustu rozdělané práce, i když nám to tu dříve klapalo tak dobře. Bojím se, že všichni ti, kterým jsme pomáhali a kteří v nás vkládali naděje, teď budou zapomenuti.

Bojím se, že rozprodej půdy zahraničním investorům přinutí místní obyvatele odejít s dobytkem za pastvou někam jinam a že budou muset bojovat o nová území, protože budou vytlačeni ze svých pastvin do stále se zmenšujícího volného prostoru.

Nejvíc je mi líto těch, kteří žijí na hranici s Jižním Súdánem, těch nemocných, zraněných a vysídlených, těch nejzranitelnějších, kteří byli ponecháni na pospas svému osudu.

Na druhou stranu jsem ale také úplně vyčerpaná. To neustálé čekání na základně, až budu moci pracovat, až přijde nový lodní motor, až opadne voda, až bude cesta průjezdná, až přijdou zprávy o mém nástupci – to mě hodně poznamenalo. Stále jsem na něco čekala a čekala jako medvěd v brlohu čekající netrpělivě na první známky jara.

Spolu s tím, jak se přiblížil můj odjezd, mi začali zaměstnanci říkat: „Potřebuju tvojí čepici, potřebuju tvoje hodinky, potřebuju tvoje boty…“ Připadám si, jako bych umírala a nad hlavou mi už kroužili hladoví supi a čekali na můj poslední výdech, aby se na mě vrhli a ožrali mě na kost.

Nálada je na bodu mrazu, ticho u stolu při večeři je až ohlušující.

Malárie stále řádí, děti stále umírají a já nemohu přestat myslet na ty, kteří byli mimo náš dosah a zůstali opuštěni, bez žádné zprávy, bez pomoci, bez naděje.

Jen s těžkým srdcem se loučím s lidmi z Mattaru, Mounu, Jižního Súdánu, Ninenyangu, Nib Nibu, Jikowa, Nyawechu, Itangu a Pul-dengu.

S těmi lidmi, kteří věří, že měli za předky krokodýly a krajty, a kteří žijí jen pro svůj dobytek. S tímhle krajem, kde východ i západ slunce hýří divokými barvami od jasně oranžové přes růžovou až po fialovou, kde nádherné děti pracují od okamžiku, kdy se naučí chodit, kde život je těžký a smrt přichází snadno, kde řeka během jediného dne stoupne či klesne o desítky centimetrů a kde je tolik ryb, že doslova vyskakují z vody na břeh, kde je možné zasít a sklidit úrodu během dvou měsíců, ale kde se také ona vibrující životodárná půda změní během pár týdnů v pouhý prach.

© Yann Libessart - Lidé čekají před klinikou v Mattaru, kde Kate působila.

Loučím se s místem, které jsem šest měsíců nazývala svým domovem, a cítím se, jako bych tu strávila aspoň tři roky.

Nemám tušení, co mě teď čeká, kam půjdu nebo co budu dělat, ale jsem si jistá, že poznáte, kde jsem byla. Vidíte to na těch lesknoucích se očích, silných objetích a protahovaných stiscích ruky i na těch mávajících dětech a jejich rozzářených obličejích.

Kamkoli přijedeme, na každé klinice lidé o mě mluví jako o své „matce“, dokonce i staří, a oslovují mě mým nuerským jménem, Nyabouy. – V posledních dnech mě to obzvlášť dojímá. Slzy, které se mi hrnou do očí, si utírám do rukávu a ze sebe dostanu je „promiňte“.

Vím, že čas strávený tady mě změnil, utužil, otupil a naučil mě říkat NE. „Ne, to vám nemohu dát. Ne, nemohu vám pomoci. Ne, nemohu vás ošetřit. Ne, opravdu nemohu udělat víc.“

Hodně jsem tu viděla a hodně se toho naučila. Byla jsem logistikem, když jsem svůj tým opatrně naváděla stále se proměňující krajinou ve snaze dostat se do míst, kam se stejně nejde dostat. A byla jsem lékařkou, když jsem vyšetřovala, posuzovala, testovala, léčila a předepisovala léky na TBC, HIV, lepru, malárii, podvýživu, leishmaniózu, kala azar a spoustu dalších tropických nemocí. Zašívala jsem, vyndavala, obalovala, rovnala, čistila a obvazovala, zranění způsobená střelnými zbraněmi, oštěpy i foukačkami z bojů mezi klany.

Rodila jsem i pohřbívala. Viděla jsem život a smrt z Darwinovy perspektivy a ztratila veškeré iluze.

Ale i přes všechny zkoušky, kterými jsme prošla, a všechno to soužení, které jsem viděla, jsem poznala také krásu, v krajině, v lidech – a v těch rozkošných dětech.

Bylo to pro mě velké požehnání, že jsem dostala příležitost učit se a sdílet život s těmito lidmi. S těmi, na které svět zapomněl. Dál si je ponesu ve svém srdci. A nepřestanu si přát, aby mohli žít v míru, spravedlnosti a rovnosti tak, jak si všichni bez rozdílu zasloužíme.

Předchozí blog: Ohroženi přírodou

Více o práci Lékařů bez hranic v Etiopii

Další blogy Lékařů bez hranic