Publikováno: 28.12.2012

Blog z Etiopie: Ohroženi přírodou

Kate Chapman je zdravotní sestra z Austrálie a momentálně působí v projektu v oblasti Mattar v Etiopii. S Lékaři bez hranic již byla na Srí Lance. Ve svém blogu obvykle každou neděli vypráví své zážitky a postřehy z života na misi v odříznuté oblasti momentálně sužované povodněmi. 

Kate Chapman

A opět je neděle a s ní další týden za námi. Stále jsme zde uvězněni, ale voda teď ustupuje docela rychle. Už se i můžeme na půl cesty sejít s týmem z Gambelly, ale pořád musíme téměř hodinu cesty dojít pěšky, což znemožňuje přepravu pacientů a dětí.

Tento týden jsem se musela vzdát Latteho, protože tlaky a výhružky z Woredy nabývají na intenzitě a my si nemůžeme dovolit zavdávat příčiny ke kritice. Bylo to moc smutné, protože, jak jsem zmínila minule, nenechal se nakrmit od nikoho jiného a všude za mnou chodil jako pes. Byl to dobrý kamarád, ale je teď v dobrých rukách jedné ze zdravotních sester a ve společnosti koz. Prý je v pořádku a žere, ale stejně by mi neřekli, kdyby tomu bylo jinak. Je legrační, jak moc mi taková maličkost jako je on dokázala změnit každodenní život, ale je to tak.

Včera jsem seděla venku a povídala si s americkou zdravotní sestrou, zatímco si nechávala zaplétat vlasy, když ta najednou zalapala po dechu a vykřikla: „Had!“ Necelé 2 metry od nás byla (malá?) asi metr dlouhá zmije plazící se k lékárně. Bez delšího rozmýšlení jsem vzala velký kámen a hodila ho po ní. Trefila jsem se a rozpůlila ji vejpůl! Vlastně mě to docela rozproudilo! Cítila jsem se jako pravá nuerská žena. Místní dovedou kameny házet neskutečně! Dokonce i děti používají kamínky a klacky, když ženou dobytek a potřebují, aby šel určitým směrem. Takže jsem ohromila i ochranku!

Brzy ráno našla jedna ze sester pod svou matrací dva hady. Byla z toho tak otřesená, že nemohla ani pracovat. Pořád jen plakala a plakala, chudinka. To se odehrálo v ubytovně zaměstnanců naproti přes cestu, ale obvykle jich tu máme tak 2 až 5 za týden a dost z nich i přímo ve zdravotnickém centru. Také se na klinikách setkáme průměrně s pěti hadími kousnutími týdně. Většinou od zmijí, protože mamby, zmije útočné a kobry obvykle tak daleko nezajdou.

Předevčírem někdo vykřikl „Had!“ přímo za našimi zadními dveřmi v prádelně. Byl tam asi metr a půl dlouhý lesklý černý had. Měl vztyčenou hlavu, kmital jazykem a prozkoumával vzduch ve snaze najít kořist. Na krku měl jasně žluté pruhy, a když přiběhl člen ochranky, jen vykřikl „ó, ten je ale velmi nebezpečný“ a vzal nohy na ramena. Nicméně plaz se za pár minut prosmýkl mezi našimi hrnci a pánvemi a nakonec zmizel v potrubí, které zachytává vodu ze dřezu (velmi primitivní instalatérská práce), a tak jsem tam nalila vroucí vodu s pomocí konvice zavěšené na konci koštěte. Nakonec ani nevím, jestli jsme ho dostali nebo ne, protože potrubí vede do řeky.

Logistik pak zajistil potrubí sítí, takže se alespoň nemůže vrátit stejnou cestou. Kdybych měla internet, vygooglovala bych si ho, možná to byla mamba, ale to se nedozvím, dokud se nedostanu zpět do civilizace. Všichni místní říkají, že je smrtelně jedovatý, ale mají pro něj jen nuerské jméno.

Jeden den přišli místní úředníci a žádali nás o pomoc. V místě, kde se prodává dobytek, se prý v díře usídlil „obrovský had“. Říkají, že v noci vylézá na strom a vydává zvuky jako koza! Zeptali jsme se jich, jak jim my můžeme pomoci. Jsme přece zdravotníci a ne deratizátoři. Nevím, proč ho prostě nezastřelí, ale nicméně bych ho ráda viděla. Musí to být nějaká krajta živící se buvoly, když je tak obrovská a vydává takové zvuky. Vsadím se, že jimi láká kořist. Ale protože je blízko jejich cenného dobytka, je to samozřejmě problém.

Hladina řeky je stále asi jen 15 cm od břehu, ale myslím, že už kulminovala. Je teď skoro čistá a dohlédnete pár desítek centimetrů hluboko. Ryby se množí neuvěřitelně rychle! Včera v noci jsem seděla v loďce a pozorovala tisíce tygřích ryb hemžících se ve vodě jako piraně na pikniku. Kdyby mezi ně člověk spadl, možná by dopadl stejně špatně, soudě podle jejich zubů… Tohle byly ale jen mladé, tak 10 až 30 centimetrů dlouhé. Jejich hemžení vytvářelo ve vodě bubliny, ve kterých problikávaly jejich červené ocásky.

Minulé pondělí jsme jeli do Pul-dengu. Byli jsme zrovna uprostřed neobydlené oblasti a najednou uprostřed cesty ležela tak pětikilová ryba. Zastavili jsme a zvedli ji. Tak mohutně sebou mrskala, že ji náš osvětový pracovník musel odhodit na zem. Pak jsme si ji odvezli na kliniku a dali si ji k obědu. Ležela ve fakt malé louži, tak nevím, jestli ji tam upustil orel nebo se tam doplácala ze zatopeného okraje cesty. Zaměstnanci ji brali jako dar od Boha. Já jsem prohodila, že doufám, že shodí dolů i nějaké brambory a mrkev.

A když jsme u jídla, konečně jsme dostali zásoby z Gambelly. Ne sice moc, ale byla tam nějaká rajčata a dokonce i salát! Jó, to byla paráda. Už nějakou dobu jsme jedli jen rýži a těstoviny s rajčatovou omáčkou, protože se k nám zásoby nemohly dostat.

Zase se začalo pomalu oteplovat. Přes den teď bývá tak 40 stupňů, pak se trochu ochladí, když zajde slunce. Mezi sedmou a osmou večer se ale znovu oteplí, takže se nedá moc spát. Vedro, nebo aspoň sucho, s sebou přináší hmyz, bzučící, otravné, sem a tam poletující brouky: sarančata, cvrčky, šváby, létající vši i různé brouky podobné klíšťatům. Jejich kousání, bodání i sání dělá z běžných denních úkonů, jako je jídlo, sprcha či záchod, docela nebezpečné aktivity.

Odstranili jsme žárovku v jídelně, ale stále se všichni nejpozději hodinu po jídle musíme ukrýt do svých pokojů, protože ten nebezpečný hmyz se dostane všude – do oblečení, vlasů, pití i jídla – a připravuje vás o zdravý rozum. Když vám vlítne pod oblečení, nedá se moc elegantně odstranit, což je pak u večeře velmi nevhodné. Ale ani v takovém hojném počtu do něj naštěstí nedovedou udělat díru.

Pavouků také hrozivě přibývá. Nevím, jak je to možné, ale vypadá to, že jsme všichni pokousaní, i když spíme pod moskytiérou. Než jdu spát, vždycky se nejdřív svléknu a utřu se ručníkem, abych se zbavila brouků. Pak si ještě učešu vlasy a teprve potom si zalezu pod síť. I tak se ale pár brouků dostane dovnitř. V tukulu mám teď novou díru, vypadá jako od hada, ale je dost veliká. Zacpala jsem ji kusem dřeva, tak doufám, že to bude mít dostatečně odrazující efekt.

Předchozí blog: Latte

Více o práci Lékařů bez hranic v Etiopii

Další blogy Lékařů bez hranic