Publikováno: 10.12.2012

Blog z Etiopie: Latte

Kate Chapman je zdravotní sestra z Austrálie. S Lékaři bez hranic již byla na Srí Lance a teď působí v projektu v oblasti Mattar v Etiopii. Na svém blogu každý týden vypráví své zážitky a postřehy ze života na misi…

Kate Chapman

Mezi všemi těmi frustrujícími zážitky a situacemi tu zažíváme i veselejší chvilky. Jako například, když se k nám před několika týdny dostalo antilopí miminko jménem Latte. Do areálu ho přinesla žena s tím, že ho maminka opustila. 

Noc předtím byla naprosto příšerná. Vůbec jsem nemohla spát. Ve čtyři ráno už jsem byla vzhůru a opravdu potřebovala hrnek kafe. A tak jsem uprostřed noci odháněla brouky slétávající se k mé čelovce, kterou jsem pátrala po těch posvátných černých zrnech. Ale bez úspěchu. V 8 hodin jsem pak potkala logistika, který mi řekl, že nám kafe došlo. Jaké překvapení! 

No a pak k nám přišel tenhle antilopí miláček, a protože nám zvedl náladu, pojmenovali jsme ho Latte. Původně jsme si mysleli, že ho za pár dní budeme moci odvézt do národního parku v Gambelle. I proto jsme ho za 200 birrů (asi 10 dolarů) od ženy klidně koupili. Nakonec ale zůstal s námi, a to hlavně proto, že byl tak maličký. Musel být tak den či dva starý, protože ještě neměl ani zuby. 

Je opravdu rozkošný a přináší nám všem radost. Je asi dvě stopy vysoký, tělo má hnědočervené a nohy a uši černé a krémové. Třikrát denně ho krmím sušeným mlékem, které si oblíbil a bez problému ho pije z misky. 

Spinká v bezpečí staré slepičárny, daleko od ženetek i divokých psů. Během dne často spí i v mé chýši. Když jdu na záchod, čeká na mě na schodech. Když se sprchuju, sedí u dveří. Přilnul jenom ke mně, což je docela problém, protože když jsem mimo kliniku, odmítá pít od někoho jiného. Když jsem se vrátila z Ninenyangu v 6 hodin večer, šíleně mě vítal, s bříškem propadlým a vyprahlý žízní. Kolegové mi říkali, že ho zkoušeli nakrmit, ale on odmítal. 

Včera jsem se snažila najít si klidné místo, vlezla jsem si do svého oblíbeného místečka na lodi. Latte běhal sem a tam v loděnici, pak skočil do lodi, ale zadní nohy mu uvízly na straně, a tak tam zůstal viset, napůl v lodi a napůl mimo ni. Blázínek! 

Každý den chodím do zdravotnického centra a on chodí se mnou. Za sebou vždy slyším jen klapot jeho malých kopýtek. Všechny děti se seběhnou, dospělí také, aby ho pohladili a pokochali se pohledem na bílou ženu a její antilopu. Pacienti, ošetřovatelé i zaměstnanci ho milují a rádi ho vidí, protože jim také rozsvítí den. Už víc než týden hledám někoho, kdo by si ho vzal, protože v areálu nemáme trávu a on opravdu potřebuje být s ostatními zvířaty, i když kozy se ho bojí. Problém je v tom, že domácí i divocí psi by ho zabili. A skoro každý, kdo má kozy, má zároveň psy, kteří je chrání. 

Ale on teď žere trávu a vylézá mu pár malých zoubků a tak doufám, že někoho brzy najdu. Ne, že bych chtěla, aby odešel, ale Lékaři bez hranic přece nemohou být viděni, jako chovají divoká zvířata! 

 

Předchozí blog: Uprostřed povodně

Více o práci Lékařů bez hranic v Etiopii

Další blogy Lékařů bez hranic