Publikováno: 22.06.2012

Diagnostika podvýživy na západě Čadu. (foto © Simon Petite/MSF)Blog z Čadu: Zdravotníci v bílých turbanech

Před třemi měsíci, těsně před tím, než jsem dorazila do Massakory, trpělo velké množství dětí přijatých do nutričních programů komplikacemi způsobených neléčenými nebo špatně zaléčenými průjmy. Tohle je země, kde cholera má své vlastní období, kvalita vody je vždy pochybná a přístup ke zdravotní péči je omezený. Měli jsme na vybranou – mohli jsme pokračovat v léčbě dětí, jejichž podvýživa byla způsobena průjmem, nebo jsme mohli začít léčit průjmy na úrovni komunit, ještě než se na dětech podvýživa projeví. Odpověď byla nasnadě a tak vznikl projekt ORS (orální rehydratační směs).

Opominu-li fakt, že to byli Lékaři bez hranic, kdo se rozhodl pro zavedení tohoto projektu, projekt ORS je svou podstatou čistě komunitní projekt. Jeho princip tkví v tom, že vyškolení členové komunity sami léčí děti, které trpí běžným průjmem podáváním ORS a zinku. Děti, které kvůli podvýživě trpí dalšími komplikacemi nebo vykazují známky jiného onemocnění, jsou pak převáženy do zdravotního a nutričního centra.

Na ambulanci nutričního centra v Massakory jsme zjistili, že děti trpící podvýživou způsobenou průjmem k nám přicházejí ze tří konkrétních okresů. A na to oblasti jsme projekt zaměřili. Příprava trvala několik týdnů. Nejprve jsme chtěli, aby se sama komunity samy rozhodly, že projekt chtějí skutečně zavést. Probírali jsme jej nejprve s jejich zástupci a vysvětlovali jim důvody, které z našeho hlediska dokládaly jeho důležitost. Zároveň jsme jim objasnili, že je zcela na jejich rozhodnutí, jestli jej ve svých vesnicích chtějí realizovat. Oni sami pak projekt představili svým náčelníkům. Všechny tři okresy se nakonec rozhodly pro jeho otevření.

Od začátku bylo jasné, že příslušní zástupci, kteří budou vyškoleni k léčbě průjmových onemocnění, nebudou placeni Lékaři bez hranic a bude pouze na obyvatelích vesnic, jakým způsobem se je rozhodnou odměňovat. Ve spolupráci s komunitami jsme pak vypracovali kritéria pro místní zdravotníky. Museli být schopni číst a psát ve francouzštině nebo arabštině a být k dispozici tak, aby je matky mohly okamžitě vyhledat, pokud by jejich dítě onemocnělo průjmem.

Komunitám jsme navrhli, aby měly takto k dispozici pět až sedm pracovníků v okruhu 2 km. Každý okres pak zvolil jiný přístup. Jeden nominoval jednoho zdravotníka v každé vesnici, další oblast, kde je pět vesnic, se rozhodla, že zdravotník bude ve třech největších vesnicích, a poslední okres sestávající ze sedmi vesnic usoudil, že nejlepším řešením bude přítomnost dvou zdravotníků v největší vesnici. Na pozici každého zdravotníka musela komunita nominovat dva kandidáty. My jsme pak navštívili každý okres a setkali jsme se se všemi kandidáty a náčelníky. Popsali jsme jim celý program, požadavky na dané pozice a představili jsme jednoduchá cvičení, která názorně předváděla, jaké požadavky budou kladeny na jejich dovednosti. Po těchto setkáních se kandidáti s náčelníky vrátili do svých vesnic, aby rozhodli, který ze dvou uchazečů se stane místním zdravotníkem.

Zakládání komunitních zdravotnických programů vyžaduje čas, trpělivost a jistou dávku nadšení. Tento proces jsme zahájili před třemi měsíci a právě tento týden, můj poslední týden v Massakory, jsme konečně shromáždili všechny budoucí místní zdravotníky k celodennímu školení.

Trish Newport.Tohle je už moje pátá mise a přesto mě nikdy neomrzí vzrušení, které pociťuji, když se sejdou zástupci komunit, aby se společně naučili bojovat s běžnými nemocemi. Deset mužů v bílých hábitech a turbanech dorazilo časně ráno, plni energie, nadšení a motivace. Byla jsem součástí tohoto projektu od samotného začátku, a tak jsem cítila silné propojení s každým z nich. Během dne panovala v učebně navzdory spalujícímu horku nesmírně inspirativní atmosféra. Přestože jsou to lidé s velmi omezenou gramotností, všichni jsme sdíleli společný cíl. Navzájem si pomáhali vyplnit i ty nejjednodušší formuláře, které se používají při vyšetřeních. Jeden druhého učili, jak napsat určitá slova a jak rozeznat výrazy pro „ano“ a „ne“ ve francouzštině (kdybychom měli arabské klávesnice, bylo by to mnohem jednodušší!). Tito lidé nebudou svoji práci placeni, a tak pro mě bylo o to důležitější, aby v průběhu školení cítili, jak si jejich práce Lékaři bez hranic cení. Během dne jsme s nimi zacházeli jako s příslušníky královských rodin – k obědu dostali maso a chléb (v této části světa jsou to největší lahůdky) a o přestávkách jsme podávali oříšky a datle.

Na závěr jsem všem poděkovala za to, že přišli. Za to, že s námi strávili den. Poděkovala jsem jim i za to, že byli ochotni stát se průkopníky tohoto projektu. Nakonec jsem jim vysvětlila, že z Čadu brzy bohužel brzy odjedu a že lituji toho, že neuvidím, jak se náš společný projekt vyvíjí. Po mém proslovu promluvil jeden ze zdravotníků, náčelník jedné z vesnic, který byl pro náš projekt tak zapálený, že požádal svoji vesnici, aby ho nominovala jako zdravotníka. Řekl: „Lékaři bez hranic přinesli do Massakory léky z Evropy. Za to jsme byli vděční, ale stejně to pro nás bylo příliš daleko na to, abychom se tam mohli léčit. A teď jste nám dali příležitost léčit naše vlastní lidi přímo v našich vesnicích. Jediný způsob, jak vám za to poděkovat, je dělat to dobře. Nebojte se, budete na nás hrdí.“

Tento týden byl projekt ORS oficiálně zahájen. A ve finále to nejsem já, kdo by měl být hrdý. Jsou to oni. Doufám, že místní zdravotníci a obyvatelé jejich vesnic budou hrdí na to, že sami pomáhají snížit dětskou podvýživu a úmrtnost. Z celého srdce doufám, že budou úspěšní.

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.