Publikováno: 08.04.2013

Z návštěvy u pacienta… do Čadu

© Raghu VenugopalRaghu Venugopal je vedoucí lékařského týmu v projektu Lékařů bez hranic ve městě Amtiman v jihovýchodním Čadu. Má na starosti koordinaci klíčových aktivit, jako jsou pediatrická a porodnická péče, programy na léčbu podvýživy, HIV a tuberkulózy nebo chod mobilních klinik.

Raghu působí na pohotovosti v nemocnici v Torontu a také vyučuje na Torontské univerzitě. Dva roky působil v lékařské radě kanadské sekce Lékařů bez hranic. Má za sebou lékařskou činnost na misích v Burundi, Středoafrické republice a Demokratické republice Kongo. Pracoval také během krizí v Albánii a Kosovu a pomáhal s vývojem pohotovostní zdravotních systémů v Tanzánii, na západním břehu Jordánu, v Gaze a Etiopii.

Vzkaz z letadla do Ndjameny

Předpokládaný čas příletu do N’djameny, hlavního města Čadu, je za dvě hodiny. Pilot Air France nám hlásí, že dnes je horko – někde nad 30 °C. To bude pořádná změna oproti tomu, jak je teď ve zmrzlém kanadském Torontu.

Je trochu problém, že nejsem zrovna fanoušek velkého tepla a horká sezóna letos přišla do Čadu hodně brzo. Všichni říkají, že brzy přijdou vedra kolem 50 °C. Zatím moc nevím, jak si s tím poradím. 50 stupňů jsem nikdy během cest po Africe nezažil. Doufám, že přes noc bude aspoň trochu lépe. A vlastně ani nechci věřit, že by na 50 °C došlo.

Doktor Raghu Venugopal vyšetřuje dětského pacienta s podvýživou.Tohle už je moje čtvrtá mise s Lékaři bez hranic. Poslední dva měsíce jsem byl v letu, abych se připravil na cestu. Musel jsem urychleně prohlédnout svoje pacienty v nemocnicích a dohlédnout na to, aby se srovnaly všechny jejich záznamy a popsaly všechny rentgeny. Musel jsem přečíst asi 40 stran různého druhu briefingových dokumentů Lékařů bez hranic. Přišla mi i spousta užitečných dokumentů z mise v Čadu, kam mířím – takže ještě těsně před přistáním cítím, jak mi v hlavě doznívají všechny ty výzvy a možnosti.

Se všemi jsem se rozloučil – obzvlášť se svou přítelkyní, která mě tolik podporuje, se svou fenkou Daisy, s rodiči a přáteli. Seznam věcí, které jsem musel před cestou udělat, se zdál nekonečný. Včera ale přišel den, kdy jsem musel všechny přípravy dokončit a zkrátka vyrazit na letiště. Jediné, co opravu potřebuju, je pas, nějaké dobroty pro tým v Čadu a můj laptop. Dokonce jsem zapomněl i svůj stetoskop – v projektu pro mě budou díky spolehlivému týmu logistiků určitě nějaký mít.

Tohle je poprvé, kdy budu pracovat v roli vedoucího zdravotnického týmu. Před touhle misí jsem býval řadovým lékařem v týmu – na pozici, kterou jsem měl tak rád, protože mě udržovala v těsné blízkosti pacientů. Ale práce, kterou děláme, je o mnoha dalších věcech než jen o tom být fyzicky přítomný u pacienta. Přímá péče o pacienty je jen ostřím skalpelu – zbytek nástroje tvoří spousta další práce. Je mi jasné, že pozice vedoucího lékařského týmu znamená méně klinické práce a více administrativy, ale i ta je důležitá, abychom zajistili záchranu životů.

Moji přátele v řadách Lékařů bez hranic pro mě měli spoustu rad. První byla „Nikdy neztrať svůj ledový klid,“ (dost důležitá připomínka) což je věc, o kterou se stále snažím při každodenní práci v Kanadě. Neztratit svůj ledový klid nebude nic lehkého – v takovém horku! Uvidím, jak to půjde. Určitě vám o tom dám vědět.

Nehledě na všechno je to skvělý pocit být zase zpátky mezi Lékaři bez hranic. Sloužit jako dobrovolník je samo o sobě privilegium. Místní tým, pacienti, obyvatelé Čadu – jsem si jistý – budou odvážní, silní a inspirativní – stejně jako lidé, které jsem potkal během předchozích misí s Lékaři bez hranic.

Loučím se tedy cestou z návštěvy pacienta... do Čadu!

Raghu


Blog Raghua v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic v Čadu