Publikováno: 05.06.2012

Léčba podvýživy v oblasti Am Timan v Čadu. (foto © Catherine Robinson/MSF)Blog z Čadu: Vyprošťování expata

Na intenzivní horko si dost těžko zvykám. Možná je to tím, že jsem z Yukonu. Minulý týden překročily teploty v Čadu čtyřicítku, včera bylo ve stínu dokonce 48°C. Loni jsem ve stejnou dobu byla v Nigeru a zažila podobně děsivé horko, ale tam jsme alespoň večer měli ložnice ve zděných domech s klimatizací. Tady v Čadu máme jen noclehárnu se slaměnými stěnami, kde je vždy ještě větší horko než venku a ventilátor jen dokola víří horký vzduch.

Horko dělá s tělem a myšlením zvláštní věci. Přes den vypiju okolo 6-8 litrů vody a čůrat jdu jen jednou nebo dvakrát denně. Je těžké se soustředit. Jsem tak unavená, že se mi chce pořád spát, ale spánek stejně nepřichází, bez ohledu na to, kolik mokrého oblečení na sebe navleču.

Minulý týden jsem zoufale hledala nějaké řešení, nebo alespoň prostředek k úlevě. Chyběla mi ale inspirace. Pak jsem uviděla kbelíky. Okolo našeho areálu máme mnoho plastových nádob na odpad naplněných vodou, které jsou připraveny na chvíli, kdy z hadice napojené na trubku trčící ze země přestane téct voda (pořád netuším, odkud se voda v trubce vlastně bere, ale jsem ostatně zdravotní sestra a ne logistik).

Jsem malá a snadno se dokážu zkroutit do ještě úspornější polohy, a proto jsem si bez problémů vlezla do kbelíku – úplně oblečená. Úleva byla okamžitá. Když přihlížející expati viděli moji upřímnou radost, šokované pohledy rychle vystřídal úsměv. Tři další se ke mně přidali. Někteří se museli trochu snažit, aby ze sebe udělali kouli, která se vleze do kbelíku, ale bylo to dobře vynaložené úsilí. Nálada se zlepšila, zpívali jsme, pili, kuřáci kouřili. Život vypadal báječně. Začala jsem uvažovat o prodloužení mé mise, jen kdybych mohla každý den strávit nějaký čas v kbelíku…

Pak se ale jedna z kbelíkářek rozhodla, že je čas odejít. Je o dost větší než já, a tak se do kbelíku musela dostat silou. Přitlačila k sobě kolena a nadšeně skočila do kbelíku, kde jí po chvíli kroucení voda sahala až po bradu. Ale dostat se ven už nebylo tak jednoduché -  někteří začali rozvíjet teorie, že ve vodě nabyla, jiní tvrdili, že je to jen přirozený následek velké ženské v malém kbelíku. Půl hodiny se snažila dostat ven vlastními silami. Kupodivu to docela připomínalo začátek porodu. Nejdřív se ze všech sil pár minut snažila, pak chvíli odpočívala, a pak to zkusila znovu. Když vyprošťování selhalo, do práce se zapojila naše uklízečka. S vážným, ale trochu udiveným výrazem ve tváři začala tahat expata ven. I když jsme měli upřímné starosti o osud ženy v kbelíku, nemohli jsme se přestat hystericky smát.

Nakonec se do dění zapojila naše vedoucí zdravotního týmu. Mezi výbuchy smíchu odhadla situaci a prohlásila, že pro úspěšné vyproštění expata bude potřeba kbelík obrátit vzhůru nohama. Ve tváři expata se objevil strach, ve tváři uklízečky šok. Kolegyně v kbelíku začala odmítavě třást hlavou, ale všem bylo jasné, že je to jediné řešení. Kbelík byl obrácen vzhůru nohama a voda se rozlila po zemi. Po chvíli kroucení a tahání z něj pak vypadla lidská koule a postupně se rozbalila ve vzpřímenou postavu.

Trish Newport.Když jsme konečně prvního člověka dostali z kbelíku, všichni okolo se začali děsit, že budeme muset stejný proces opakovat ještě třikrát. Jako zástupce zbývajících kbelíkářů však musím hrdě prohlásit, že se nám všem podařilo dostat ven bez cizí pomoci. Když jsem se ten večer konečně přestala smát při každé vzpomínce na vyprošťování, spala jsem lépe, než kdykoliv v uplynulých týdnech.

Teprve si začínám představovat, co musela doma po návratu z práce vyprávět uklízečka. Je jisté, že svůj příběh doprovázela ukazováním svého telefonu, se kterým pořídila spoustu fotek celé akce. Když další den přišel do práce zbytek týmu uklízeček, všechny už o události slyšely. Měly oprávněné starosti o naše rezervy vody, kterou v případě nedostatku jiných zdrojů používají na praní našich věcí a mytí latrín. Vyjednali jsme kompromis – můžu používat kbelík jako můj osobní bazén, pokud ho po každém použití vyliju a znovu naplním. Dohoda byla potvrzena podáním ruky – a od té doby se můj týden začal projasňovat. Bez alespoň jedné kbelíkové koupele denně teď nemůžu fungovat. I kdyby bylo jakkoliv horko, vím, že kbelík na mě čeká.

Vyproštěná kolegyně se zatím nevrátila k životu v kbelíku. Doufám, že si to ještě rozmyslí.

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.