Publikováno: 13.06.2012

Blog z Čadu: Věci, na které si nikdy nezvyknu

Je neuvěřitelné, na co všechno si tu člověk dokáže zvyknout. Nějak jsme si zvykli na úmorné 45stupňové vedro. Nedostatek soukromí je nepříjemný, ale také jsem si na něj víceméně zvykla. Každý z nás si vypracoval svůj osobní adaptační mechanismus, ať už je to vysedávání v kbelících s vodou nebo hledání opuštěných koutů pro trochu osobního prostoru. Dokonce už si ani nevšímám toho, že ve vesnicích nejsou žádné latríny a lidé zkrátka používají okolní poušť. Vím, jaká rizika jsou s tím spojena, ale už mě to nešokuje. Naneštěstí jsem si za ta léta ani trochu nezvykla na to, že na světě existují podvyživené děti.

Bohužel tady však jsou  - ty věci, na které se zvyknout nedá. Hawa, tříletá závažně podvyživená holčička, minulý týden doma zemřela. Byla zařazena do externího výživového programu. Při pravidelných týdenních konzultacích si sestřička všimla, že má horečku a ztrácí váhu. Oznámila to matce s tím, že Hawa musí být převezena do nemocnice k léčbě. Matka však převoz odmítla. Měla doma další čtyři děti. Nikdy v životě nebyla dál než 10km od své vesnice. Chápu, že pro ni muselo být velmi těžké zvažovat cestu někam, kde se bude muset setkávat s neznámými lidmi, kde nebude vědět, co se od ní čeká, co bude jíst a jak dlouho bude muset zůstat.

Po hodině vyjednávání sestra zavolala otce holčičky. Ten převoz také odmítl. Měl starost o to, kdo se bude starat o ostatní děti, když bude matka v nemocnici. Kdo bude chodit pro vodu a dřevo, zatímco on bude pracovat na poli? A jak bude komunikovat s matkou? On měl mobilní telefon, ale ona skoro určitě nikoliv. Nakonec Hawa zůstala doma s matkou.

Tento týden Hwa nepřišla k pravidelnému týdennímu vyšetření. Jeden člen našeho personálu se vydal do její vesnice. Místní ženy mu řekly, že Hawa zemřela.

A Hawa nebyla jediná. V tomto týdnu zemřely další tři děti zařazené do našich externích programů. Matky všech třech také odmítly převoz do nemocnice. Děti zemřely na komplikace spojené s podvýživou nebo kvůli použití tradičních léčebných metod.

Trish Newport.Z ničeho neviním rodiče, tradice nebo místní komunitu. A z ničeho také neviním Lékaře bez hranic. Upřímně, neviním z toho vůbec nikoho. Jsem jen unavená a frustrovaná. Jednou z největších nespravedlností na světě je, když doma umírají děti na podvýživu a přitom je pro ně dostupná léčba. Hawa, Adoum, Abdoulaye a Mahamat v první řadě vůbec neměli být podvyživení. Kdyby nebyli podvyživení, nebyli by tak zranitelní účinky tradiční léčby, která jim byla poskytnuta.

Jeden člověk, kterého opravdu respektuji, mi kdysi řekl, že největším rizikem práce v humanitární oblasti je to, že se z vás stane cynik. Nemyslím, že jsem cynik, ale mám pocit, že jsem dnes ztracená. Spánek nepřichází a já přemýšlím o výzvách, které stojí před námi. Zápasím s faktem, že v terénu nemůžeme vyřešit příčiny podvýživy. Dnes můžeme zachránit několik dětských životů, ale bojím se, co bude zítra.

Sbohem, Hawo. Sbohem Adoume, Abdoulaye a Mahamate. Je mi líto, že jste poznali takový svět a je mi líto, že jsme vám nemohli více pomoci.

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.