Publikováno: 20.08.2013

BLOG Z čadu: TĚŽKÉ LOUČENÍ

© Raghu Venugopal

Raghu Venugopal se právě vrátil z projektu Lékařů bez hranic ve městě Amtiman v jihovýchodním Čadu, kde pracoval jako vedoucí lékařského týmu. Měl na starosti koordinaci klíčových aktivit, jako jsou pediatrická a porodnická péče, programy na léčbu podvýživy, HIV a tuberkulózy nebo chod mobilních klinik.

Minule jsem psal ještě naposledy z Amtimanu. Teď už jsem odjel do Paříže a odsud zamířím zpátky domů, do Toronta. Amtiman se z Evropy zdá být strašně daleko. Kdykoli ale pomyslím na všudypřítomný písek a na žár na kůži, na výmoly na silnicích nebo vyprahlou půdu mezi expatským domem a kanceláří Lékařů bez hranic, jsem hned zpátky. Vzpomínka na Amtiman ve mně vyvolává vlnu emocí. Není lehké o něm teď psát, jsem hrozně unavený. Jediné, na co se zmůžu, je pospávat a procházet se jako v mdlobách. Něco ale napsat zkusím.

Nejdřív jsme odletěli do Abéché. Než letadlo přistálo v Amtimanu, nabralo ještě kolegy cestou z jejich krizové humanitární mise v Tissi, kde pomáhali populaci uprchlíků. Vyprávěli o obtížích, jimž uprchlíci čelili, když museli utéct z domovů jen s tím, co pobrali do rukou. Než jsem do letadla nastoupil, pozdravil jsem se ještě s kolegy, kteří jím přiletěli z hlavního města. Prohodili jsme pár slov, rozloučili se a popřáli „bon courage“.

Papa Gadura, náš čadský šéf řidičů, mě pořádně objal. I Luigi, italský projektový koordinátor a můj blízký spolupracovník, se přišel na ranvej rozloučit. Spolupracovat s ním a španělskou kolegyní Cristinou bylo opravdu úžasné. Tahle strategická práce mi vedle nejvážnějších případů, o které se staral náš zdravotnický tým, dala hrozně moc. U odletu byl i německý logistik Ben, který se stará o fungování ranveje. Za deset minut už jsme byli ve vzduchu. Moje mise skončila.

Během letu jsem přemýšlel o posledních měsících. Přepadla mě únava, vyčerpání, uspokojení a úleva. Byl jsem šťastný, že jsem to přežil, že jsem vlastně naživu. Nejvíc jsem se bál horka, přidělené práce a ne moc dobré reputace místního personálu. Všechno nakonec bylo daleko lepší. S horkem, jak se dalo předpokládat, jsem se potýkal pořád a za celou dobu jsem si na ně nezvykl. I na své pozici jsem se myslím osvědčil a posunul tým zas o kus dál. A náš místní personál? Bylo báječné s nimi pracovat.

© Raghu Venugopal – Poslední fotografie mého tukulu.Odloučení od mojí snoubenky Maeve pro nás oba nebylo lehké, ale také nás to posílilo. Ještě když jsem byl v Čadu, tak jsme se rozhodli, že se vezmeme. Když jsem jí jednou v noci zavolal a požádal jsem ji o ruku, byla zrovna doma s naší fenkou Daisy. Vzpomínám na nervozitu i rozhodnost, s jakou jsem se uprostřed tukulu vyslovil, když jsem se díval dírou ve střeše pokryté prachem a pavučinami. I když mi Maeve řekla své „ANO“, stejně jsem jí několikrát napsal smsku „MM“ (marry me – vezmi si mě). Mobil mezi námi po celou dobu mise udržoval křehké pouto.

V letadle jsem seděl vedle své dlouholeté přítelkyně, Francouzky Fabienne. Poprvé jsme se potkali v kanceláři Lékařů bez hranic v Torontu. Pracovala v HR oddělení a já ve správní radě Lékařů bez hranic v Kanadě. Později pracovala jako moje HR koordinátorka v Gomě na východě Demokratické republiky Kongo. Bylo to fajn. V Abéché jsme po příletu strávili noc na základně Lékařů bez hranic. Pasažéři z Tissi odjeli hned do nemocnice, kam evakuovali své nejohroženější pacienty. Byli šťastní, že jsou naživu a že se s nimi setkávají. Seděli jsme v horkém vzduchu a ohromně se těšili na déšť. Ten se na nás zanedlouho v přívalech spustil. Marine z holandského krizového týmu nám vyprávěla úžasné příhody z minulých misí – spoustu podobných jsem taky zažil. Na příští misi mířila do Sýrie. Všichni jsme si povídali o společných přátelích a bylo nám dobře.

Vstal jsem v 5:50. Po bleskové kávě už jsme zase byli v letadle, tentokrát do hlavního města. V N’djameně jsem dostal svůj drahocenný pas a prolétl e-maily. Udělal jsem debriefing s několika kolegy – probrali jsme, co se nového naučili a co je čeká v budoucnosti. Obří bouganvilie v prostoru základny byla plná květů, sebral jsem je a dal vylisovat pro Maeve. Vedoucí mise, Ital Stefano, zrovna také končil svoji misi a odjížděl se mnou. Nasedli jsme do letadla Air France a odletěli. Bylo mi dobře, ale zároveň jsem byl na pochybách. Celou dobu letu jsem nemohl usnout. V Berlíně jsem hned po přistání zamířil do kanceláře Lékařů bez hranic na debriefing. I tady jsem potkal spoustu bývalých kolegů i těch, které jsem znal jen po mailu a telefonu.

© Raghu Venugopal – Berlínská kancelář Lékařů bez hranic.

Příští den jsem měl po několika schůzkách udělat v kanceláři malou přednášku. Promítli jsme si mapu Čadu a já jsem kolegům ze všech různých oddělení představil naše aktivity. Mluvil jsem i o pacientech, které znáte z mého blogu. Snažil jsem se propojit práci v terénu a práci v centrále a podělit se s berlínskými kolegy o to, co je na naší práci v terénu tak zvláštní a co prožívají naši pacienti.

Je na čase jet domů. V Berlíně bylo příjemně, ale už se těším do Kanady. Brzo se uvidím s Maeve (a Daisy). Konečně mě nebude otravovat zákaz vycházení, užiju si vlastní postel a bezpečí domova. Teprve když se vrátíte z mise, dojde vám naplno, jaké máte štěstí a možnosti. Pokaždé to mnou otřese. Na Amtiman ale nezapomenu. Možná se tam jednou vrátím, pokud dostanu šanci. Jsem na to připravený.

Předchozí blog: Jednou dole, jednou nahoře

Blog Raghua v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic v Čadu