Publikováno: 06.11.2012


Blog z Čadu: Pod tíhou svědectví aneb den s medvědem

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“


Trish Newport.I když je pro mě návrat domů pokaždé o něco snazší, nikdy nemá obzvlášť hladký průběh. Na množství podnětů bývám připravená, ale stejně mě pokaždé přemohou. Jedinou oázou klidu je pro mne můj domov - „Chatůlna“ - něco mezi elegantní horskou chatou a prostou kůlnou, bez elektřiny i tekoucí vody, hluboko v severokanadské divočině. To je mé útočiště. Tam se mohu ukrýt před chaosem a nejistotou panující ve zbytku světa.

Každý rok mi po návratu domů několik týdnů trvá, než se znovu spojím se známým prostředím, než se začnu cítit skutečně doma a přestanu se budit s pocitem, že nevím, kde jsem. Letos toto spojení ale nastalo téměř najednou, a to díky medvědovi.

Hned první večer jsem vzala sousedovic psa a nadšeně vyrazila na procházku po staré lesní stezce. Toulala jsem se, ponořená v myšlenkách, duší stále spíše v Čadu než v Kanadě. Náhle mě z denního snění vytrhl blížící se dupot splašené zvěře. Seskočila jsem ze stezky, psa stáhla s sebou, a to právě včas, abychom se vyhnuli ušlapání po stezce se řítícím, k smrti vyděšeným býkem.

Na vteřinu mě napadlo, jak moc se kanadský dobytek liší od čadského. Byla jsem vděčná, že býk nemá takové rohy jako ti v Čadu. V mžiku jsem ale byla zpátky na zemi a uvědomila si, že přece musí před něčím utíkat. A to něco se brzy objevilo. To něco mělo podobu obrovského hnědého medvěda. V tu chvíli jsem ale neměla strach. Proč taky? Zdálo se, že má medvěd co pronásledovat. Když ale uviděl psa a mě, mohutně zařval. Proč by se vlastně hnal za býkem, když přímo před sebou má dva nehybné objekty? Najednou jsem byla stoprocentně v Kanadě. Přesně tam. Na cestě. Pět metrů ode mě stál medvěd a upíral na mě svůj hladový zrak. Ani tento návrat domů zjevně neměl mít příliš hladký průběh.

Nakonec ale vše dobře dopadlo. Udělala jsem přesně to, co by člověk při setkání s medvědem udělat měl. Pes byl ukázněný a medvěd podle toho reagoval. Stále však myslím na toho býka – odkud asi běžel a kde skončil?

Vrátila jsem se do své „Chatůlny“ a uléhala s úsměvem a pocitem štěstí. Jsem doma. A jsem šťastná, že takový domov mám. Každé prostředí přináší svá rizika. V Yukonu (severní Kanada) jsou spojena zejména s divočinou a pobytem v odlehlých oblastech. Jsem ale vděčná, že jsem ohrožena takovými riziky a ne například podvýživou či omezením základních lidských práv.

I když mě medvěd vrátil domů, do místní reality, samozřejmě jsem nezapomněla, odkud jsem se vrátila. V době, kdy v Čadu narůstala podvýživa, jsem já měla to privilegium odjet. V myšlenkách ale zůstávám s těmi, kterým nezbývá než zůstat.

Protože je toto můj poslední příspěvek, ráda bych využila příležitosti a poděkovala. Poděkovala všem, které jsem na misi potkala, a kteří se mnou sdíleli své příběhy a dovolili mi je převyprávět. Mé díky patří i všem, kteří si udělali čas na jejich přečtení. Bylo mi ctí tyto příběhy sdílet. Děkuji.
 

 

Přečtěte si i předchozí článek Trish „Odlet".

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.