Publikováno: 03.07.2013

Blog z Čadu:
LASKAVOST CIZINCŮ

© Raghu Venugopal

Raghu Venugopal je vedoucí lékařského týmu v projektu Lékařů bez hranic ve městě Amtiman v jihovýchodním Čadu. Má na starosti koordinaci klíčových aktivit, jako jsou pediatrická a porodnická péče, programy na léčbu podvýživy, HIV a tuberkulózy nebo chod mobilních klinik. Raghu působí na pohotovosti v nemocnici v Torontu a také vyučuje na Torontské univerzitě. Dva roky působil ve správní radě kanadské sekce Lékařů bez hranic. Dosud byl na misích v Burundi, Středoafrické republice a Demokratické republice Kongo. Pracoval také během krizí v Albánii a Kosovu a pomáhal s vývojem krizových zdravotních systémů v Tanzánii, na západním břehu Jordánu, v Gaze a Etiopii.

Při spolupráci s Lékaři bez hranic se nejen plní povinnosti, ale také se odpočívá. V projektu většinou pracujeme sedm dnů v týdnu, ale po dvou měsících si jezdíme odpočinout do hlavního města. Říká se tomu „O&O“ – odpočinek a oddech.

Nedá se zrovna říct, že by moje O&O bylo takové, jak jsem si představoval, rozhodně ale bylo zajímavé. Byla to naprostá změna prostředí oproti obvyklé rutině, kdy se člověk může pohybovat jen na jednom ze tří míst – v domě Lékařů bez hranic, v kanceláři, nebo v nemocnici. Poslední dva měsíce jsem se z nich nehnul ani na krok. Má to svůj smysl, ale člověk si prostě musí čas od času dopřát nějakou změnu.

Na O&O jsem jel s Oliverem, naším německým logistikem. Nejdřív jsem byl ráno na vizitě v nemocnici, pak jsem měl pár schůzek a ještě jsem se snažil vyřídit co nejvíc e-mailů v kanceláři. Potom jsme vyrazili na letiště. To v Amtimanu představuje prašný kus země, kde mohou přistávat letadla Červeného kříže. Na okraji ranveje čekaly naše džípy. Pracovníci s vlajkami dávali pozor, aby se v prostoru nepletly místní děti hrající fotbal. Zvědaví vesničané lemovali ranvej v opatrné vzdálenosti.

© Raghu VenugopalPo přistání vystoupily z letadla tři naše pacientky s porodnickou píštělí. Vrátily se z Abéché, kde se o ně několik týdnů staral švýcarský tým Lékařů bez hranic. Porodnická píštěl je strašný zdravotní problém, který obvykle vzniká důsledkem komplikovaného porodu. Propojí se při něm močový měchýř či střevo a vagína, a to vede k inkontinenci. Postižené ženy kvůli tomu přicházejí o své rodiny a jsou vyloučeny ze společnosti. Švýcarští Lékaři bez hranic provozují „Ženskou vesničku“, kde pacientky podstupují operaci, zotavují se po ní a ve společnosti ostatních žen se stejným problémem znovu získávají síly. Nevím, jestli jsem někdy viděl nějaký projekt Lékařů bez hranic, který by byl tak nesmírně důležitý a zasloužil by si takovou úctu, jako je nemocnice na léčbu porodnické píštěle v Abéché.

V naší nemocnici v Amtimanu právě čeká šest žen, aby se tam dostalo. Sigird, německá porodní asistentka, mi dala jejich dokumenty. Naskenoval jsem je a poslal do hlavního města ke schválení. Pak jsme konečně odletěli do Abéché.

Je smutné, že tři z těchto šesti pacientek nemají nikoho, příbuzné ani přátele, kteří by mohli být jejich opatrovníky nebo jim dělali společnost. Opatrovníci jsou v čadském zdravotnictví velice důležití, vystupují jako zástupci pacientů, pomáhají jim s hygienou a hlavně je podporují v době nemoci.

Když potkám pacienta bez opatrovníka, svírá se mi srdce. Inspiruje mě ale laskavost cizinců. Viděl jsem ji v Torontu a na dalších místech na světě: pacienti a jejich rodiny se semknou s dalšími rodinami a pacienty. Byl jsem svědkem toho, že se lidé mnohdy starali o úplně cizí pacienty. Laskavost cizinců na celém světě je úžasná.

Během letu do Abéché to s námi pěkně třáslo a bylo nám horko. Když jsme přistáli, měl jsem chuť políbit zemi. Přejeli jsme do kanceláře Lékařů bez hranic a pak jsme čekali a čekali, než přistál náš let do N’djameny. Krize ve Středoafrické republice způsobila odklonění letadel, která evakuují humanitární pracovníky. Nakonec jsme v Abéché uvízli tři dny. Vyrobili jsme s Oliverem citronádu a vypravili se do nemocnice Červeného kříže navštívit tři pacienty, které jsme tam minulý týden odeslali po nehodě s velkým počtem raněných. Dařilo se jim dobře. Žena, která od nás odjížděla s poraněním hrudníku, měla šest zlomených žeber a krvácela do oblasti plic. Zdálo se, že jí plastový drén odvádějící krev z hrudi vůbec nevadí. S kolegy z Červeného kříže jsme si říkali, že má neuvěřitelné štěstí. Podal jsem jí ruku a popřál hodně zdraví. Byla to jedna z nejlepších návštěv pacienta, co pamatuji.

Pak jsme navštívili naši nemocnici na léčbu porodnické píštěle. Když jsem viděl, jak se tam o pacientky starají, byl jsem pyšný, že jsem jeden z nich.

Když jsme o tři dny později napočtvrté přišli na letiště, chytli jsme konečně spoj do hlavního města. Turbulence a horko v letadle mě zase dostaly. Oliver mi nesl batoh a dal mi napít ze své vody. Čekali jsme, až nás vyzvedne růžové auto Lékařů bez hranic (růžové kvůli problémům s krádežemi vozidel). Vydali jsme se nakoupit pro kolegy z týmu různé nezbytnosti a taky pár „luxusních“ věcí jako čokoládu nebo sýr. Vzhledem k tomu, jak krátké mělo naše O&O být (měli jsme strávit 36 hodin v hlavním městě), nám nabídli možnost zůstat déle. Mně ani Oliverovi se nechtělo nechat kolegy v terénu na holičkách, a proto jsme si zamluvili odvoz podle plánu. Přišlo nám, že už jen možnost vyjet ven byl dostatečný oddech.

© Raghu VenugopalDopoledne dalšího dne jsem strávil s naší komunikační pracovnicí, Švýcarkou Laurou. Společně jsme připravovali rozhovor pro zahraniční zpravodajství BBC. Přiznávám, sešli jsme se v hezké kavárně a káva a chleba byly vítaná změna. Pak jsme se vypravili do kanceláře Lékařů bez hranic, kde na nás čekala producentka BBC pro Afriku. Bál jsem se, že ji moje francouzština moc neokouzlí, chovala se ale přátelsky a ochotně. Mluvil jsem o našich pacientech a práci, kterou děláme. K mému překvapení mi čtyři dny poté říkaly sestřičky z nemocnice v Amtimanu, že náš rozhovor slyšely ve zprávách na BBC. Měl jsem radost, že můžu promluvit o překážkách, se kterými naši pacienti i kolegové bojují.

Následující den jsem vstal brzo. Měli jsme v plánu vrátit se do Amtimanu po silnici, která spojuje západ a východ Čadu. Cesta autem trvá dva dny. Byla to pěkně poučná projížďka. Míjeli jsme vesnice, stromy, savanu a hory. Vzduch zvenčí byl horký, jako by vám někdo foukal fénem do tváře. Zatáhl jsem okno a pustil muziku. V myšlenkách jsem se toulal u své milované snoubenky Maeve, která je v Kanadě a hrozně mi chybí. Myslel jsem i na práci, která nás čeká, a na to, jak je hezké prohlédnout si kus Čadu.

Přespali jsme na základně Oxfamu v Mongu a ráno znova vyrazili. Asi 80 kilometrů od Amtimanu se nám ale rozbil džíp. Zavolal jsem Eve a Luigimu na základnu, aby pro nás poslali jiný vůz. Zastavilo u nás auto ministerstva zdravotnictví, aby se zeptali, jestli jsme v pořádku. Jejich řidič vystoupil a spolu s naším se pustili do práce pod kapotou Landcruiseru. Vůbec nemuseli zastavovat, tak jako spousta jiných, kteří jen projeli a nechali nás v prachu za sebou. Jak jsem říkal, zase ta laskavost cizinců.

© Raghu VenugopalBylo vážně horko. Šel jsem si sednout pod nedaleký strom, ale tam jsem si do ruky vrazil trn a silně jsem krvácel. Po chvíli jsme se s Oliverem začali nudit, tak jsme se šli poohlédnout po nějakých velbloudech, i když jsme pořád měli džíp na dohled. Nakonec přijela naše „záchrana“ a my se dostali zpátky na základnu. Musel jsem vypadat hrozně, rozhodně jsem toho měl dost. Moc jsme si při našem O&O neodpočinuli, měli jsme ale možnost projet Čad křížem krážem a oddychnout si od každodenní rutiny v Amtimanu. Nejlepší ze všeho bylo vidět náš projekt Lékařů bez hranic v Abéché – to by měl vidět celý svět. Přál bych si, aby se všechny pacientky s porodnickou píštělí mohly na takové místo dostat a vyléčit se.

 


Předchozí blog: Přivezli nám na náklaďácích 50 raněných, den druhý

Blog Raghua v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic v Čadu