Publikováno: 12.06.2012

Mariam DavtyanBlog z Arménie: Všechno zlé je pro něco dobré

Mariam Davtyan se narodila v roce 1990 v Jerevanu. V současnosti studuje v magisterském studiu psychologii a pracuje na své diplomové práci zabývající se psychologií pacientů s tuberkulózou. Pracuje také jako dobrovolnice u některých místních neziskových organizací a vyučuje lekce klavíru. V roce 2009 byla diagnostikována s tuberkulózou a zahájila léčbu. Ve stejném roce se u ní projevila multirezistentní forma nemoci a Mariam se začala léčit v projektu Lékařů bez hranic. V roce 2010 přerušila léčbu kvůli vedlejším účinkům způsobeným léky. Kvůli zhoršujícímu se zdraví musela ale v srpnu téhož roku léčbu znovu nastoupit.

Jak jsem zmínila ve svém posledním příspěvku, zase jsem zahájila léčbu. Bylo to hodně těžké a bála jsem se, ale tentokrát jsem si věřila, že to opravdu dokážu.

Začala jsem tedy brát léky stejně, jako jsem to dělala poprvé. Řekla jsem si, že musím bojovat, a každý den jsem sbírala síly k pokračování v léčbě.

V průběhu tohoto „nového startu“ mě začaly napadat různé zajímavé a konstruktivní myšlenky. V nemocnici jsem trávila čas zapisováním svých myšlenek do zápisníku, představovala jsem si, jak se splní mé naděje a sny. Bylo příjemné představovat si mou budoucnost. Sepsala jsem si všechno, co bych chtěla dělat, a všechny kroky, které pro to budu muset učinit.

Dokončení léčby bylo prvním úkolem na mém seznamu. Každý večer jsem se před spaním dívala do zrcadla a děkovala jsem té Mariam, kterou jsem v něm viděla, že vydržela další den.

Každý den jsem se cítila silnější a začala jsem chápat, že mohu sama sebe plně kontrolovat a vést k lepším cílům. Nechci mluvit o vedlejších účincích léků a potížích, které jsem v té době měla, protože v současné fázi už dělám větší pokroky a léčba je příjemnější. Dokonce mi začal chybět čas strávený v mém pokoji prací na počítači.

Nakonec přišel poslední den mého úspěšného návratu k léčbě: prošla jsem dvouměsíční fází hospitalizace. Nebylo to poprvé, kdy jsem byla propuštěna z nemocnice, ale tentokrát jsem si byla jistá, že to byla moje poslední hospitalizace. Rozloučila jsem se s přáteli v nemocnici i s lékaři. Byla jsem šťastná a věděla jsem, že přede mnou ještě leží spousta úspěchů.

Vrátila jsem se na univerzitu. Byla jsem ve 4. ročníku a byl čas na zvolení tématu mé závěrečné práce. Hned jsem se rozhodla, že budu zkoumat psychologii pacientů léčících se s tuberkulózou a že budu výzkum dělat v nemocnici, kde jsem byla sama hospitalizována. Pracovala jsem jen s pacienty s běžnou formou tuberkulózy a bylo zajímavé si s nimi povídat. Jen těžko mohu popsat své pocity, když jsem procházela okolo pokojů v bílém lékařském plášti…

Můj pracovní den začal tím, že jsem se pozdravila se všemi pacienty a ptala se na jejich zdraví. Říkali, že se na mě vždy těší. Když jsem viděla, že někteří z nich jsou zoufalí, říkala jsem jim, že jsem celým procesem musela projít také. Nevěřili mi. Dokonce si pamatuji na jednu ženu, která mi šťastně řekla, že jestli jsem já prodělala tuberkulózu a uzdravila se, ona to dokáže také.

Ten výzkum byla pro mě velká odpovědnost. Nakonec se všechno úsilí i naděje vyplatily – dostala jsem jedničku. Dokončila jsem univerzitu a přihlásila se na magisterské studium. V mém životě se od té doby nepřestávají vršit úspěchy, které určitě odrážejí pokroky, které dělám při léčbě.

Začala jsem žít aktivním společenským životem – charitativní prací, různými aktivitami, přednáškami. Každý den se cítím zdravější. A vyprávění o tuberkulóze a její léčbě se pro mě stalo vítanou povinností.