Publikováno: 07.08.2013

BLOG Z AFGHÁNISTÁNU:
SCHRÁNKA PŘÁNÍ A STÍŽNOSTÍ 

© MSF - Lara Jonasdottir

Lara Jonasdottir pochází z Islandu. Má dřívější zkušenosti hlavně ze sféry veřejných služeb a médií. Teď je na první misi s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, kde zodpovídá za administrativu a finance. Pracuje v nemocnici Ahmad Šáh Baba ve východním Kábulu.

Sobota, devátá hodina ráno. To začíná být moje oblíbená pevná doba v různorodém týdnu. Tehdy totiž přichází Taheer, jeden z našich afghánských spolupracovníků, a společně obcházíme schránky přání a stížností. Možná, že sbírání stížností nezní jako ten nejpříjemnější úkol, ale v osmi boxech v celé nemocnici jich obvykle moc nebývá. Tyhle schránky jsou důležitá část řízení nemocnice a kvality našich služeb. Potřebujeme mít možnost zjistit, jestli zdejším lidem poskytujeme dobré služby a jestli dodržujeme místní kulturu a zvyky. Transparentnost na všech úrovních je pro nás důležitá, proto vždy chodím s Taheerem, aby nikdo nepochyboval, že se stížnosti dostanou do ruky někomu jinému. Mohou se totiž týkat někoho z personálu.

© Lara Jonasdottir - Taheer otvírá schránku přání a stížností na pohotovosti.Během přecházení od jednoho boxu k druhému vídám ten největší ruch v celé nemocnici. Schránka je v každém z oddělení, takže navštívíme postupně všechna. Pacienti přicházejí z různých sousedních předměstí a někteří z nich se vůbec poprvé dostávají ke zdravotní péči. Míváme hodně ženských návštěv, které často dorazí ve skupinách s dětmi. To znamená, že tu nakonec pobíhá spousta malých dětí, což je moc hezké. Vždycky když zahlédnu nějakého malého rošťáka nebo princezničku, hned bych si s nimi nejraději začala hrát. Minulý týden jsem při obchůzce potkala malého klučinu, který seděl v trakaři. Byly mu asi dva roky a čekal, zatímco otec nesl jeho staršího bratra na pohotovost. Se zlomenou rukou ho přivezli do nemocnice právě v tom trakaři. Dvouletý chlapec vůbec nevěděl, jak reagovat na můj pozdrav. Není to nic jednoduchého, když jste sami v trakaři na cizím místě a ještě na vás navíc mluví cizí zvláštní žena.

Díky těmto obchůzkám také můžu vidět věci, o nichž se dočítám v týdenním hlášení od zdravotníků: například, že fronta na očkování už je pořádně dlouhá a mění se v chaos. Potřebujeme spolupracovníky na kontrolu davu, protože se lidé snaží dostat hned do nemocnice a nejdou nejdřív na příjem nebo volně přicházejí navštěvovat členy rodiny. Bohužel si v nemocnici nemůžeme dovolit neomezený počet návštěvníků, už tak jsme zahlcení přílivem pacientů. Ten se dá změnit jen těžko, můžeme ale limitovat počet návštěvníků.

Naše nemocnice si v místní komunitě v Ahmad Šáh Baba získala brzy uznání. Je to zřejmé z rychlého meziročního nárůstu počtu pacientů. Jsme za to moc rádi a přináší nám to uspokojení. Zároveň ale musíme čelit problému, jak se vypořádat s nárůstem počtu případů. Pro tenhle rok plánujeme 24 nových lůžek a rozšíření mateřského oddělení. Nemocnice se zkrátka nemůže rozpínat donekonečna.

Doufáme, že tenhle způsob komunikace s pacienty nám pomůže nemocnici vylepšit. Taky nám snad přinese důvěru místní komunity. Pro nás, kdo v nemocnici v Ahmad Šáh Baba pracujeme, je nejdůležitější, aby se lidé cítili v bezpečí, když k nám přijdou, a aby věřili, že jim opravdu pomůžeme.

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben a Stefan pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Předchozí blog: Ztráty a nálezy

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektecc Lékařů bez hranic v Afghánistánu