Publikováno: 03.10.2013

Dnes nám nikdo neumřel, je to dobrý den

© MSF - Gerogann MacDonaldGeorgann MacDonald je ošetřovatelka Lékařů bez hranic z Kanady. Má velké zkušenosti s prací na pohotovosti a v letecké záchranné službě.

Než se připojila k Lékařům bez hranic, pracovala jako rodinná ošetřovatelka. Svou první misi zahájila v prosinci 2012 v nemocnici Lékařů bez hranic Búst v Laškar Gáhu v afghánské provincii Hílmand. V nemocnici pracuje na ženském lůžkovém oddělení, pohotovosti a ambulantních odděleních.


 

Dnes je v naší nemocnici Búst docela klid. Pohotovost není jako obvykle přeplněná pacienty. Dokonce máme i jednu volnou postel na ženském oddělení. Některé dny jsou zkrátka lepší, než jiné. Občas je naše pohotovost úplně plná pacientů, hlavně žen a dětí.

V takových chvílích je ženská vyšetřovna tak hlučné a stísněné místo, že se v ní dá jen těžko přemýšlet. Všechny pacientky s sebou mají nějakého pečovatele, takže na každé posteli sedí nejmíň dva lidé. Většinou se ale na lůžku tísní tři nebo čtyři, takže ani není pořádně poznat, kdo je vlastně pacient. Naše pohotovost denně ošetří 175-200 lidí a na lůžkovém oddělení jich máme dalších 300. A protože i s návštěvami a pečovateli je v nemocnici dvakrát víc lidí než pacientů, asi vám dojde, jaký je to dav a jak je hlučný. Je nad moje chápání, jak to všechny sestry a doktoři v takovém zmatku zvládají.

Naštěstí už pomalu končí období popálenin a čeká nás doba průjmových onemocnění.* V životě jsem neviděla takové případy popálenin, jaké jsme tu měli během zimy. Jejich oběti jsou taky hlavně ženy a děti – matky připravují jídlo na otevřeném ohni a děti si kolem nich hrají. Často k nám přicházelo víc popálených z jedné rodiny. Snažíme se dělat, co se dá, ale pár pacientů občas ztratíme. Buď jsou popálení příliš těžce, než aby přežili, nebo podlehnou infekcím. Jediné, co jim můžeme nabídnout, jsou sterilní obvazy, kaloričtější jídlo a dostatek tekutin. Nebylo nic jednoduchého sledovat zdejší případy. Jsem ráda, že už je tohle období skoro za námi.

To nejtěžší na misi je pro mě vidět umírat děti. Nikdo tu nejsme věčně, nejsem ale zvyklá na tolik dětských úmrtí. Zhruba jedno z deseti dětí v Afghánistánu se nedožije pátých narozenin. Tahle čísla jsem znala ještě dřív, než jsem sem přijela, nic mě ale nemohlo připravit na realitu, které každodenně stojíme tváří v tvář. Některé děti umírají po úrazech, jiné kvůli popáleninám, další podlehnou nemocem nebo podvýživě. Pro mě je smrt každého z nich tragédií a silně ji prožívám. Jsem ráda, že nepracuju na dětské nebo novorozenecké JIPce, tam jsou častěji svědky špatných konců. Tamější lékaři a sestry jsou úžasní, že dokážou takovou práci denně dělat a přitom si zachovat zdravý rozum. Děti vídám umírat jen občas a pokaždé to na mě silně dolehne. Nemám tušení, jak to zvládají!

Dneska je ale dobrý den. Narazila jsem na skupinku zdravých veselých děvčat, která přiběhla, aby mě tahala za šaty a učila mě mluvit paštštinou. Objalo mě několik drobných stařenek na lůžkovém oddělení. Velkou radost mi udělalo, když jsem se mohla rozloučit s několika pacienty, které jsme mohli propustit domů. Dnes na mém oddělení nikdo neumřel, a proto je to báječný den.

* Blog byl napsán v červnu 2013, kdy v Afghánistánu končila zima.

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben a Stefan pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Předchozí blog: Raněným ještě doutnaly šaty...

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu