Publikováno: 05.12.2013

BLOG Z AFGHÁNISTÁNU:
ODLOŽENÁ PROCHÁZKA

Chirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranic

Doteď jsme nesměli vyrazit na cestu do nemocnice pěšky. Dnes ale měla vyrazit historicky první pěší výprava přes Kundúz do nemocnice. Pět lidí. Jeden z nich já. A v klidu. Měsíce se to s místními připravovalo, až si byli všichni na sto procent jisti, že nám zadek nikdo neustřelí.

V 6:00 budíček. V 6:15 zuby, vyčůrat, stolice. 6:25 snídaně. A už se těším na tu dnešní ranní procházku Kundúzem v 7:00. V 6:35 telefon. „Máme tu oběť výbuchu.“ „Sakra,“ říkám nahlas. „Přesně,“ odvětí hlas doktora na druhé straně telefonu. „Podomácku vyrobený granát, nestabilní, poraněná pánev, zřejmě krev v břiše. Tak přijeď.“ No, tak to jsem se dneska zase prošel…

Podomácku vyrobený granát ti mezi půlky zastrčím…

A je to za námi! Další úspěšná operace v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Foto © Tomáš Šebek

To není nápěv hardcorové startup kapely. To je realita dnešního rána. Když jsem dorazil do nemocnice, a tentokrát jsme dost spěchali, už je na sále. Na místě pravé kyčle má díru jako vrata, která vedou do břicha. Sotva břicho otevřu, valí se vlny tmavé, žilní krve. Játra to tentokrát nebudou soudě podle toho, kam výbuch mířil. Také jsem na rentgenu viděl desítky malých střepin zasekaných po celé pánvi.

Střevo je dobré, tlusté i tenké. Tak se radši hned podívám na slezinu. A pak už to vidím. Celé retroperitoneum (oblast mezi břišní dutinou a páteří) je zdvižené. Tam to krvácí. Sotva do toho udělám dírku, čůrek mi zkropí hrudník. A když to pořádně otevřu, tsunami krve pokračuje. Za 3 minuty odsávání jsou v odsávačce 2 litry čisté krve. To nepřežije…

Nic nevidím, odsávačka nestíhá a já se hrozně potím. Tak jednu smotanou roušku nad a jednu pod místo, kde to nejvíc teče, a mačkat, pane asistente, mačkat! Zmírnilo se to natolik, že se pod odsávačkou objevuje to, co hledám. Páni! Skoro dva centimetry natržená společná pánevní žíla. To je trubice zahradního kalibru. Hm. Tak si v hlavě nalistuju příslušnou kapitolu a budeme šít.

Leje ze mě jako z konve…

Leje ze mě jako z konve. Kape mi to všude, do brýlí a hlavně do toho břicha. Ruce mám ale absolutně klidné. Vždycky mi v těchhle momentech přestanou jakoby patřit, pracujou samy a já se na ně jenom ze shora dívám. Klepotice přichází dodatečně za pár desítek minut. Steh po stehu drobnou jehlou s neviditelnou nití zašívám tu paseku.

Střepiny granátu, které jsme vyndali z pacientovy pánve… Foto © Tomáš ŠebekProšli jsme břicho a už jsme vyndali jenom jeden volný šrapnel. Jinak fakt nic. Prošli jsme to celé dvakrát, snad jsme nic nepřehlédli. Do díry z boku se vejde moje pěst. Mám ji velkou, pěst se mi nevejde do pusy. Mám velkou pusu… Krvácí to všude z rozervaných sedacích svalů, je ustřelená část kyčelní kosti a z ní to teče nejvíc. Bohužel, tohle difúzní krvácení nezastavíme a voskem na kosti nedisponujeme. Takže výplachy, vyndám umělohmotnou zátku toho granátu, roušky dovnitř a tamponáda. Stabilní, s hemoglobinem 42 odjíždí pacient na JIP. A já mam pocit dočasného vítězství až do večera, kdy ho naposled vidím po šesté transfúzi. Je celkem klidný. Tak uvidíme ráno…

Bolestné vizity

Musíte se tady smířit s tím, že nemůžete udělat všechno a už vůbec ne všechno na 100%. Ta adaptace trvá týden, dva. Já už se k ní blížím, ale pořád ještě mi vadí, když vidím, jak byli pacienti ošetřeni před tím, než se dostali k nám do nemocnice, když vidím dráty zabodané tam, kde nemají být, a naopak když žádné nejsou tam, kde být mají; když vidím pacienty se shnilými končetinami, kterým nikdo po zástřelu končetin neudělal fasciotomii; když vidím, že někteří mají víc antibiotik, než by se vešlo do vola, zatímco jiní nemají nic. Při vizitě máme na každého pacienta na těch šedesáti postelích čas akorát tak dvě minuty. Člověk se musí zaměřit na to nejdůležitější a ostatní nechat na Alláhovi.

Bezpečnostní stupeň 1

Před vizitou máme vždy společné hlášení, které začíná bezpečnostním reportem kolegy Purdela. Ve stručnosti každé ráno hlásí: Situace v Kundúzu je klidná, běžné aktivity, bezpečnostní stupeň 1. To znamená nejnižší. A pak odreportuje několik zabitých v nejbližším okolí, pár hromadných nehod na silnicích, nějakou vraždu. Nedovedu si představit, co je stupeň dva. A už vůbec ne, kolik má ta jeho stupnice stupňů…


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působil v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Přivezl si odsud zápisky a denní postřehy, ve kterých líčí každodenní život na náročné misi chirurga v terénu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.


__________________________________________________________________________

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Předchozí Tomášův blog: Tohle není pohádka

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu