Publikováno: 04.11.2013

Blog z Afghánistánu
Přílet do Kundúzu

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranicChirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Noc nebyla dobrá. Pod oknem přecházel hlídač. Budil mě. V dálce zněla občasná střelba. Ve dvě ráno jsem byl vzhůru úplně. Dostal jsem totální stíhu, že bude zemětřesení. Nevím proč. Asi jsem si před spaním četl zprávy. Dvakrát za sebou se země třásla u sousedů v Pákistánu. Otevřel jsem si dveře. To jediné jsem si zapamatoval v rámci prevence a včasného útěku. Ten betonový strop nade mnou mě štve…


Přelet Kábul-Kundúz letadlem Červeného kříže

Tak to je to, čeho jsem se bál nejvíc. Proto jsem si vlastně začal dělat leteckou licenci. Hehe, trapný důvod. Navíc jsem ji nestihl dokončit, takže v případě nutnosti naštěstí pro všechny za knipl oficiálně nemůžu. Na letiště jsme projeli nebo prošli snad sedmi vojenskými kontrolami. Pokaždé byli ti pánové jinak barevní, tak nevím, ke kterým armádám vlastně patřili. Odbavení v podobném duchu, do ponožek, prohlídka. Nerozumím tomu tady zatím.

Přelet do Kundúzu. Foto © Tomáš Šebek

Letadlo mají pěkné, Beech Craft 1900, turbovrtule, asi 20 míst. Pilot si za letu stále dával hlavu do dlaní, ale přišlo mi, že se spíš směje než pláče. Večer jsem se dozvěděl, že do Kundúzu musel přiletět technik z Kábulu, aby mohli odletět zpátky. Čili pohoda. Z letadla jsem viděl neuvěřitelnou poušť, mělké kaňony a oázy zeleně kolem řek, co v nich tekly. Jinak nic. Vůbec nic. A hory. Vysoké. Se sněhovými čepicemi. Nejvyšší v Afghánistánu má skoro 7500 m.n.m.

Kundúz, vesničko má středisková

Je to jiné než Kábul. Je tu zeleň, vysoké stromy, javory nebo platany, větší klid. Cesta z letiště proběhla stejnými patrolami jako v Kábulu. Naštěstí jsou tady Lékaři bez hranic známí a respektovaní, tak nás neprudí prohlídkami. V táboře dostávám první nalejvárnu. Nejdřív od původně afghánského učitele s libozvučným jménem Purdel. Vystupuje vznešeně a stejně tak i hovoří.

Historickou přednášku končí nad mapou. Ty bílé špendlíky jsou bombové atentáty, které nikoho nezranily, ty červené znamenají, že tam někdo zemřel. Do toho žlutá a další barvy – to jsou jednotlivé bezpečnostní jednotky, místní policie, státní policie a pět dalších jednotek včetně armádních. A ty další tečky jsou opoziční síly. A tohle celé je evidence za rok 2013, protože se nám to tady už z předchozích let nevešlo, uzavírá.

Brána do nemocnice Lékařů bez hranic v Kundúzu. Foto © Michael GoldfarbOddělení chirurgie pro ženy a muže jsou oddělená

V nemocnici se dozvídám, že nás všechny strany respektují a že nejsme cílem ani pro jednu, naopak máme podporu všech kvůli službám, které poskytujeme místní komunitě. A to i od „tamtěch“. Konečně první pacienti. Nemocnice je vskutku přepychová na to, kde jsme. Je zděná, dobře organizovaná, čistá a velmi nadstandardně vybavená. Rozumějte, není to sice jako u nás na nábřeží, ale třeba tu mají 2 ventilátory, kufříkové sono, digitální rentgen, C rameno na sále, a kdybych hodně škemral, ve městě je v místní nemocnici i CT, i když tisknou jen na plachtu a mají to rozmazané…

Vidím první případy. Jen letmo. Traumatická ruptura jater III. stupně, pacientka po splenektomii. Chirurg nemohl víc než nechat v břiše 12 roušek a čekat. Je tu malý kluk s amputovanou nohou v kotníku pro osteomyelitidu. Prý mu ji pořád přikrajujou a nepomáhá to. Vidím borce s hrudním drénem, malé děti s trakcí dolní končetiny se zlomeninou stehenní kosti anebo kyčle. Nad rámec toho, co jsem už viděl na Haiti a znám, se dozvídám, že tu běžně chirurg šije bránici, dělá thorakotomie pro zástřely, trepanace lebky, zašívá velké cévy. A drobná Japonka Miuky, která tu byla jako chirurg přede mnou, prý šila i srdce. Tak to je vysoká laťka a dobře hozená chirurgická rukavice.

Tančící dům

To byste se počůrali smíchy, kdybyste viděli, kde bydlíme. Světský by si nevyzdobili barák líp, než ho máme tady. Vypadá to jako šejkův palác, ale ten šejk musel mít nějakou příšernou duševní chorobu. Barevnou. Bydlení je to ale skoro luxusní. Mám pokoj jen sám pro sebe, velký stejně jako byla naše jídelna na Haiti. Prý je tu skoro každý večer ze střechy slyšet střelba. Dost těžce těžký kulomety. Pak se obvykle ozývá nemocnice. Jo, a je tu s námi pes. Tak je to hned veselejší.


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působí v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.


__________________________________________________________________________

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Následující Tomášův blog: Máme játra

Předchozí Tomášův blog: Kábul a přivítání od Šeherezády

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu