Publikováno: 20.02.2014

AFGHÁNISTÁN: Když umírají děti...

Chirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranic

Končí Eid, třídenní svátek muslimů. Vyhnal do ulic desítky lidí. A hlavně dětí. Jsou nádherně oblečení, jako o Vánocích. Můžeš rozeznat celé rodiny. Většinou mají stejnou barvu oblečení. I malé holčičky mají na sobě dneska krásný, originální, ručně šitý kameez (čti kamíz, tradiční oblečení afghánských žen). Čtyřletá slečna s krásnou červenou mašlí ve vlasech ho má taky na sobě. Kontrastuje k popelavě šedému obličeji. Bohužel, právě se jí zastavilo srdce. Leží na pohotovosti potom, co si někde sáhla na elektrický drát…

Generálka od hlavy až k patě

Dopoledne pracujeme na chlápkovi, kterému jsem předevčírem vyndal slezinu potom, co do něj najel náklaďák. Po stabilizaci na JIPu a pár transfuzích je dneska na řadě jeho noha, napůl amputovaná pod kolenem. Holenní kost trčí z rozšklebené rány. Anesteziolog Sergio mě odvolal z vizity, abych se mu mrknul na hrudník dřív, než se ortoped Petr pustí do díla.

Je zaintubovaný a vpravo mu to nedýchá tak, jak by si Sergio představoval. Protože jsme mu od příjmu neudělali ani jeden snímek hrudníku, což se při tom obratu lidí, co tu máme, stane poměrně často, máme kulové s přehazovačkou namísto obrázku. Vyklepat si hemotorax (krev v hrudníku) nemůžu, protože už leží vodorovně v narkóze na stole. Tak můžu jen poslouchat. Rozhoduju se pro hrudní drén. Když ho zavedu, odejde trochu krve. Hlavně ale vypumpuju vzduch. Byl tam pneumotorax. A protože je krásně ventilovaný, plíce je za chvíli rozfouklá a poslechový dojem je uspokojující i pro Sergia.

Operace v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Foto © Michael GoldfarbProtože je dneska svátek, je tu minimum místních kolegů a tak jdu Petrovi podržet tu nohu. Když rozklopíme podkolení zepředu, čemuž za normálních okolností brání celistvá holenní kost, koukají na nás hlavní cévy. Podkolenní tepna a žíla. Žíla je děravá. Zřejmě ji propíchnul ostrý úlomek zlomené kosti. Neteče to moc, dírka tak dva milimetry. Ještě než Petr zahájí svůj kostěný byznys, přešiju žílu. Petr tam bravurně nasází hřebíky a konstrukci zevního fixatéru, zašije kůži a dá se říct, že noha je jako nová. Je vidět, že už to někdy dělal. Jsou to letmé okamžiky, kdy na sále panuje absolutní souhra. Užívám si tu chvíli.

Celkové skóre tohohle pacienta: prasklá slezina ošetřená laparotomií (operací břicha), úraz hlavy s bezvědomím řešený konzervativně, pravostranný pneumotorax (vzduch v hrudní dutině a zkolabovaná plíce) ošetřený hrudním sáním, natržená podkolenní žíla ošetřená stehem, otevřená zlomenina holenní kosti ošetřená zevním fixatérem. Tohle je skutečná traumatologie, o které si doma čítám tak akorát v učebnicích. Odpoledne ještě vyjmu jednu obligátní kouli z břicha, abych byl stále ve svém statistickém průměru jednoho a půl zastřeleného břicha za den.

Když umírají děti…

Přivezli ji rodiče. Snad několik minut potom, co si na ten drát sáhla. Doktoři na pohotovosti ji před chvílí nahodili. Díval jsem se tam na jiného pacienta, tak jsem se jen nachomýtl. Právě když mi hlásí, že už dýchá, znovu přestane. Zatímco zapáleně pokračují v reportu pětiminutové resuscitace, zavelím k další. Začíná obvyklý drobný zmatek: kde je ambuvak? kde je laryngoskop? kde je anesteziolog? Do toho plačící matka s otcem, nějací příbuzní a kolem stojící čumilové.

Sestrák [zdravotní bratr] masíruje srdce, dělá to moc pěkně. Já se chápu ambuvaku a ventiluju. Místní doktor z pohotovosti hledá laryngoskop, aby tentokrát ve vteřině úspěšně zaintuboval (kanyla do dýchací trubice, jako při operaci v celkové anestezii). Má můj obdiv a jsem rád, že jsem to nemusel dělat sám. Převzal ventilaci, já se přehodil se sestrákem a masíruju. Mohli bychom se tady takhle snažit dál a hrát si na frajery, ale to není správný přístup. Medicína je o spolupráci a, máš-li po ruce specialistu, tak ho zavolej. Prosím, aby zavolali anesteziologa.

Přichází Luciano a zahajujeme dvouminutové cykly resuscitace. Myslím, že nemasíruju blbě. Když mě na chvíli vystřídá jiný sestrák, začne znovu víc šedivět. Tak si to znova převezmu. Na monitoru byla původně asystolie (žádná elektrická aktivita srdce, „rovná čára“). Tak jsme si začali hrát s adrenalinem. Teď je tam komorová fibrilace (srdce vykazuje elektrickou aktivitu, ale nezpůsobuje účinnou práci srdečního svalu). To je čas na defibrilaci.

Chirurg Tomáš Šebek při práci v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Foto © Tomáš Šebek

Kde je defibrilátor?

A kde je někdo, kdo umí s defibrilátorem? Přichází druhý expat anesteziolog. Tři výboje. Sergio je prostě třída. Rytmus se změnil na správný, ale je tam strašná arytmie a srdce stále nepracuje. Jsme na dvaadvacáté minutě od zahájení druhé resuscitace. Palce na rukou mi chtějí upadnout. Mačkám hrudníček na levé straně dvěma palci frekvencí mezi 140 a 160 za minutu. Zkuste si to. Jenže nepřestanu. Gesto druhého anesteziologa, že máme zvážit ukončení resuscitace, ignoruju. Ne, tahle slečna prostě neumře.

Pořád trochu drží barvu. Jen ruka, kde jí prošly megadávky adrenalinu, je mramorovaná. Zorničky ale nejsou roztažené a pořád trochu málo reagujou. Svým tupým chirurgickým úsilím znovu motivujeme anesteziology k akci. Servíruje se epinefrin a atropin. Masíruju jako o život! V pravidelných cyklech kontrolujeme pulz. Tři páry rukou v každé pauze hledají pulz na všech hlavních tepnách. Do toho poslouchám srdce. Nic. Sakra. Zase nic. Ne, ne, néééééééé! – Mám pulz! Volá doktor z JIPu, co sem taky přiběhl. Konečně. Táhni, zubatá!

Pár minut potom ji s jedním s anesteziologů převážíme na JIP. Tam ještě zavedeme sondu do žaludku, odsajeme, zkontrolujeme křehký srdeční rytmus, který vykazuje ještě spoustu arytmií, zabalíme ji do termofólie a předáváme týmu na JIPu. Tak čau a hezky se o ni postarejte. Tohle snad budou i pro ni hezké svátky.

Eid Mubarak!

Než skončím v nemocnici a naskočím do večerního „busu“ směr základna, zajdu naposledy na JIPku. Mladá slečna zasažená proudem pokojně leží na posteli a její tělíčko je skoro tak červené, jako ta mašle, co má pořád ve vlasech. Srdíčko jede přesně jako švýcarské hodinky s frekvencí, která tomu prckovi přísluší. Je tlumená a na ventilátoru. Ale dali jsme jí šanci. Soukromě si myslím, že ji naplno využije. Inshallah!

 


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působil v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Přivezl si odsud zápisky a denní postřehy, ve kterých líčí každodenní život na náročné misi chirurga v terénu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Rozcestník Tomášových blogů z Afghánistánu

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu